Kdyby se pořádala soutěž v usínání…

rval bych se o první místo s manželkou, protože zrovna v tom jsme oba fakt dost dobří. Bylo by jedno, kdo z nás by vyhrál, pořád by to bylo v rodině, ohrozit by nás mohl snad jenom nějaký vtipálek se spavou nemocí.

Nestojí za tím žádný dar, ani talent, ale prachobyčejná únava, oproštění se od čehokoli. Únava z práce výdělečné, z práce doma, protože obhospodařujeme statek s koňmi, a nakonec i odpočinkové dodělání se skleničkami dobrého vína. Nabízí se i přispění nezáživných televizních programů, ale věřte, že tento vliv je zanedbatelný, že jsme za chvíli grogy z jakýchkoli televizních obrázků. Naposledy ze seriálu Pálava a české filmové slátaniny Mstitel, to jen tak na okraj. Kolikrát se ženy ptám, na co se to díváš? Polospánková odpověď: nevím. Tak o čem to aspoň je?  Druhá neochotná odpověď: o ničem, a zase usne. Tak vidíte, názorná ukázka jalovou úroveň televizní zábavy jednoznačně dokazuje.   

Nevím jak přesně zmáhajícně sedativní jsou oříškové směsi nebo výtečná espaňol klobáska Fuet z Lidlu, ale ať už zobeme cokoli, usínáme hned nebo ještě dřív. Avšak pohovkové podřimovací absolutorium jednoznačně náleží ženě, která si polohu stronzo se skleničkou v ruce velice umně, tedy nerozlitě, oblíbila. Nevadí mi to, stavu strnulosti promptně využívám a víno jí ze skleničky opatrně, jistěže jedině brčkem z papíru, vysrknu. Jé, já to vypila? diví se pokaždé, když procitne, a já jí samozřejmě jako vždy a ve všem dávám za pravdu.

Pak se většinou odebereme do ložnice a závod o to, kdo dřív zapne svůj spánkový vypínač, může začít. Jenomže, tady nám začíná docela problém. K rozhodnutí, kdo padne za vlast rychleji, by to chtělo nestranného rozhodčího. Ale pozvěte si do ložnice cizího člověka, že? A co pak doma s ním?

Někdy však není rozhodčí vůbec potřeba. Může za to moje větší  zodpovědnost před spaním si vyčistit zuby. Hezky pěkně po staru aspoň dvě minuty od červeného k bílému z obou stran. Ale ďas mě bere a mrtvice se o mě pokouší, když mě v koupelně překvapí žena s proslovem, jak v rádiu slyšela, že na čase nezáleží, a svojí ústní očistu odflákne za čtvrt minuty i s opláchnutím svých plivanců. Tím získá postelový náskok, který už nedoženu, byť jsem v běhu o chloupek rychlejší.

Žijem si svým biospánkem, jé, jé, jeje… Opravdu nevíme, co jsou to hypnotika, anxiolytika a antidepresiva, a to jsem doktor a moje žena paní doktorová. Vzít si něco z toho předem, snad bychom z gauče do postele ani netrefili.

Musím však přiznat, že usínání je jedna věc, a probouzení během noci druhá. Ano, někdy opravdu musím, jindy mě probere symfonické vytí našich čtyř psů jak na měsíc nebo na vetřelce ježka. Jednou dokonce štěkali i na nějakého zabloudivšího opilce, který si s našimi bloodhoundími a dobrmaními pejsánky za ranního rozbřesku vůbec nechtěl hrát. Tak mu v seně aspoň pořádně ustlali až zastlali, a já ho ráno vidlemi div nepropíchl.

Tož tak je to s tím naším povedeným spánkem. Pracovat, nespat přes den, mít čistou hlavu, to je náš recept, naše medicína. A co to občasné víno večer? Věřte, že třeba toho Šamšulu máme už jenom za odměnu.