Jsem roztržitý, neléčím se, a jezdím dál

Asi po půl roce ježdění v novém autě jsem objevil, že ho můžu nastartovat pouhým ťuknutím na tlačítko start, když je v blízkosti klíček, resp. imobilizér. Tak jsem toho začal využívat, ale zároveň se i obával, co se hrozného se 

stane, když se od nastartovaného auta vzdálím s klíčem dál. Samozřejmě, že tyto obavy byly zbytečné, to už vím, ale stejně! Ten pocit, ta technická záhada, ta nejistota!

Jednoho krásného rána si do auta sedám a zjišťuji, že brýle na palubní desce jako obvykle nejsou. Přemýšlím, zapátrám, a vzpomenu si, že jsem je zapomněl na statku. Hrklo ve mně, vždyť by to byly druhé zničené brýle za čtvrt roku, kdyby je naši pejsci objevili, a tak jako tehdy je hraním trvale vylepšili.

Auto nastartované, vrata od statku deset metrů. Co teď? Mám to risknout? Ne, raději ne. Vylovím klíček z kapsy, dávám ho na střechu auta. Pro jistotu, moji jistotu. Hlavně na něj nezapomenout, bleskne mi hlavou!

Toto zbytečné opatření však zastínila radost nad nepoškozenými brýlemi, když jsem se spokojeně vracel. A rozjel se, i jel, ovšemže bez povšimnutí klíče na střeše. Reparát k jeho odebrání se mi naskytl asi po 200 metrech, když jsem vyzvedával neteřinku Jessinku, abych ji cestou do práce vysadil ve školce. Jenomže nic. Vysedl jsem, protože jsem ji pomáhal s bezpečnostním pásem, ale neviděl jsem, nehledal jsem, nevzpomněl si. Prostě chlap. A to ani po ujetí necelého kilometru, když jsem přidal plynu a nad hlavou mi zašramotilo zvukové něco, jako když vám po kapotě stojícího auta přeběhne kuna, se mi nic neobvyklého nevybavilo. Kunu jsem proto zavrhl a nahradil ji nemotorným ptákem v letu, který se nám překulil přes střechu.  

Vysvětleno, konec pátrání, v cestě jsme pokračovali vesele dál. Jako obvykle před školkou zaparkovali, a pak, protože Jessi mě pokaždé nutí, abych s ní šel dovnitř až k šatnovým skříňkám jablíček a hruštiček, tedy taky jako obvykle, jsem motor tlačítkem vypnul.

Když potom usedám a mačkám start, k mému velkému překvapení auto mlčí, nepohnulo se. A to ani podruhé, potřetí. Vyhodnocuji situaci, přepočítávám, sahám do kapes pro záchranu, pro klíč, abych nastartoval normálně. A sakra! Nebyl tam! V tom momentě mi svitlo bleskurychle. Brýle na statku, střecha auta, žádný okřídlenec, ale hlomozný sešup klíčů během jízdy.

Co teď? Volba přítelkyně na telefonu je jasná. Stručně začátek a konec telefonátu: Jsem já to ale debil, ty jsi ale debil. Olga za mnou vyjíždí starým dobrým fordíkem s rezervním klíčem. Doufám, že to stihnu dřív, než se u mě objeví policisté, protože u školky, tedy i dnes, často parkuji na vyhrazeném místě pro invalidy. Ale opravdu jenom krátce, minutu maximálně, když není možné zaparkovat jinde. Nepřálo mi štěstí, delší stání ve spojení s kamerou vykonalo své. Stihli to, konečně mě dostali.

A konalo se:

„Dobrý den, pane řidiči, tak vás konečně máme. A jestlipak víte, jakého přestupku se právě dopouštíte?“ vychutnává si mě.

„Vím, ale vždycky jenom na chvilku,“ pokorně se přiznávám.

„Tak na chvilku, říkáte? Jindy snad, ale zrovna dnes to na chvilku nebylo. Takže to nebudeme zdržovat - řidičský a technický průkaz, a zatím si urychleně přeparkujte!“ poručí mi.

„Ano, ano, tedy, rád bych, ale nejde to,“ koktám ze sebe s vědomím, že tady bude vysvětlování hodně obtížné.

„Ale no tak, s tak hloupými výmluvami na nás nechoďte, a příkaz vykonejte, ano?“

„Ale opravdu, nemůžu odjet, nemám klíč, čekám na něj.“

„Vždyť jste sotva přijel, kde ho máte?“

„Prostě nemám, ztratil se mi cestou.“

„A to nám nepovídejte, že vám cestou do budovy a z budovy jen tak zmizel.

„Ne, to ne, je to jinak, to bych ho hledal a určitě našel, kdyby to bylo tady.“

„No tak vidíte, však vy si vzpomenete, kam jste si ho schoval.“

„Schoval? A to jako proč? Prostě mi klíče spadly ze střechy.“

„Cože? Z jaké střechy? Tak takhle by to nešlo, pane řidiči. Vy jste požil? Už tak brzy ráno? My s vámi po dobrém, a vy na nás se srandičkama?“

„Proboha to ne, vždyť jedu do práce, do ordinace, léčit! Ne z velké střechy, ale z auta střechy, to jo, když jsem zrychlil, neudržely se tam a spadly.“

Jasně, chápeme, jak jinak, to se běžně stává. Božínku, chudáci pacienti! Takže vy jste nastartoval, pak klíče vyndal, položil na střechu, a takhle jste odjel.“

 „Ano, ano, přesně tak, ale ještě v tom taky byly brýle!“ vykřikl jsem nadšeně, že mí přátelé mi konečně rozumějí. Jenomže můj úsměvný pohled na ně nebyl právě dvakrát povzbudivý.

Věřte mi, že jako na zavolanou, ve chvíli nejtěžší, mě příjezdem vysvobozuje Olga.

„Klíče, klíče se vezou!“ vykřiknu nadšením a policajti vyčkávají. Předávka proběhla v cuku letu, hromada zbytečných slov byla vyřknuta až po mém příjezdu z práce.

„Vidíte? Už mám náhradní, už můžu odjet. Takže jsem nelhal a moc se omlouvám,“ chtěl jsem využít nepřehledné situace a urychleně se odporoučet. 

„Počkat, počkat,“ hlásí se o slovo doposud němý policista.

„Něco se vám v autě hýbe, paninko…“ zmerčil v kufru auta Barunku s Nikolkou, a já s Olgou jsme už tak nějak tušili, že ještě není všemu konec, že brzy přijde i druhé zle. Čumí jak vejři a ještě chvíli, zboří bariéru a dovádí tam jak netopejři.

„Takže psi, dva, a neupoutaní. Bez klece, v kufru, no výborně. Bezpečná přeprava zvířat vám nic neříká?“ libuje si policista výčtem prohřešků.

„To ne, jací psi? Fenečky to jsou,“ opravuje ho Olga, ale tím jenom přilévá oleje do ohně. Ach jo, to musela zrovna končit procházku, ocitnout se u auta, a v dobré víře mě nezdržovat, nacpala výletníky rovnou do kufru?

„Takže to všechno sečteme, kolego, co říkáte? Parkování na místě pro invalidy, zvěř v kufru, plus nějaké ty dohady kolem…“

„Tak to tedy prrr, jaképak dohady?“ ohradil jsem se, „vždyť do sebe všechno nádherně zapadá,“ nelhal jsem. „Takže když už, ty vaše nesrovnalosti bych prosil vymazat…“ bránil jsem svou čest.

„Tak vymazat? A proč ne rovnou mazat? Prosím vás, vy už, vy už, klíče už máte, vy mazejte, když jste ten doktor a tolik spěcháte.“

Tak snadné propuštění jsem nečekal, o to rychleji se rozjel, aby si to snad se mnou nerozmysleli. Sice jsem spěchal, ale nedivočil, o medaili přece nejedu, vzpomněl jsem si na závodní zapomnětlivost biatlonistky Gabriely Koukalové, s kterou jsem se srovnával. Tedy, jen v nepozornosti a roztržitosti.

„Ale na vás, na vás se paní, na vás se ještě zaměříme,“ mezitím se u školky ještě vyšetřovalo.

„Jak tak koukám, fordík už není z nejnovějších, a ještě jste nám nedala doklady. Takže řidičák, občanku, techničák, prosím…“

„Cože? Co to? Vždyť jsem se právě vracela z procházky, já nechtěla nikam jet …“

„Nechtěla, ale jela…“ durdí se policista.

„No samozřejmě, co nejrychleji, aby manžel už mohl…“ a v tom ji policista skočí do řeči: „Cože? Slyšel jsem dobře? Co nejrychleji, říkáte?“…

 A jak dopadly původní klíče, ptáte se? Ano, dopadly, až tak tvrdě a několikrát přejetě dopadly, že čekají na vyrobení rezervních. A našla je samozřejmě Olinka. Co ta si se mnou, a taky za mě, chudera musí vytrpět…