Pohov, vizita!

Do vděčného nemocničního téma si dovoluji přispět několika svými postřehy z třídenního pooperačního pobytu na ortopedii nejmenované, leč poměrně značně profláknuté nemocnice. Přistupuji k tomu s uvědoměním, že ne pokaždé jenom

zdravotnický personál, ale i pacienti jsou tím, kdo přispívají k vyhrocení mnoha konfliktů. Respektive jejich nevychovanost, jejich neposlušnost, jejich omezenost.

Ani nevíte, jak moc jsem byl rád, když jsem po vstupu do nemocničního pokoje zjistil, že tam  nehraje televize, kde si dva pacienti na posteli hledí svého. A protože jsem bezprostřední, hned jsem je o své radosti informoval. Jeden z nich mi odpověděl, že se dohodli na tom, že telku nebudou zapínat zbytečně. Potěšilo mě to velice, a trochu přeskočím, když prozradím, že byla zticha po celou dobu mé hospitalizace. Proč? Protože když přišel čtvrtý a poslední pacient, který se hned sháněl po „kalkulačce,“ jak já naprosto nevhodně televiznímu ovladači říkám, promptně jsem tomu dychtivci odpověděl, že televize je rozbitá, že opravář přijde v pondělí. Byl nádherný čtvrtek… Tuto milosrdnou lež ocenili mí dva předchůdci převelice, a když se dozvěděli, že jsem lékař, který se nebojí marodit s nimi, jít si lehnout mezi prostý to lid, navíc do tak problematické nemocnice, jejich údiv nebes se dotkl. 

Víte, o těch puštěných televizích na pokojích 18 hodin denně totiž něco vím, o hádkách ohledně hlasitosti a výběru programu jakbysmet, protože chodím sloužit do jiné nemocnice. Většina pacientů tam nechápe, že když do jejich pokoje vstupuje jakýkoli zdravotnický personál, v drtivé většině to bývá za účelem pracovního dialogu. Nechci urazit sanitáře a uklizečky, ale tím spíš, když se jedná o lékaře, o lékařskou vizitu!

Myslíte si, že ztlumení zvuku televize během vizity je pro každého pacienta samozřejmostí? Správně tušíte, že není. Tak snad po nich nechci zas až tak moc, když se chci jen vyvarovat vzájemného přeřvávání, špatnému dorozumívání, nepochopení. Jistě si dovedete představit, o jakých televizních decibelech asi mluvím, když se jedná o pacienty staršího věku, a o mně, který taky špatně slyší. Vždyť po nikom nikdo nechce podávat hlášení jako na vojně, stavění se do pozoru vedle postele jako na vojně, i když by jim to jejich zdravotní stav dovoloval. No nic, to jen abych vysvětlil úvod tohoto blogu, že problém bývá i v pacientech.  

O tom, že většího respektu dosáhne mnohdy uklizečka než doktorka, také něco vím. Nebo se o to aspoň tehdy snažila.

„Je ráno, hybaj, tak hybaj do koupelny na hygienu!“ uslyšel jsem tak nějak podobně onoho prvního pooperačního pokojového rána. Přiznávám, že s plněním bezdůvodných příkazů problém mám, s nesmělostí nikoli. Proto jsem se jí otázal proč, když od šesti hodin nespím, takže jsem v koupelně byl už čtyřikrát, zuby si vyčistil dvakrát, a vyčůranej jsem už taky dost. Nó, snad na stolici bych ještě mohl zajít posedět.

„Nebudu to říkat dvakrát, ven a všichni!“ probralo mě z rozjímání.

Fakt síla! Upřímně obdivuju a zároveň nemám rád ty, kteří mají na všechno odpověď, zvláště okamžitou, nečekaného obsahu, jakoukoli. 

„Paní uklizečko, já ale nikam nepůjdu, já se už myl,“ odporuji, protože z pelechu se mi pro nic za nic nechtělo.

„Ale já tady musím vytřít!“ byla neústupná, ale už taky konečně přiznala pravdu.

Chápete to? Chápete ji? Já to vnímám tak, že jí bylo málo jen tak obyčejně říct, vypalte na chodbu, já vám musím utřít stolky a vytřít podlahu, ona si k tomu přidala cosi panovačného navíc, aby její sdělení nepůsobilo tak neprofesionálně, tak fádně.

Začali jsme hlučnými vizitami, a jimi také skončíme. Přišla paní doktorka se tříčlenným doprovodem, a že jdou jako dělat vizitu. Proč to píšu takhle familierně, brzy pochopíte. Když skončili pokec s prvním pacientem a vydali se k druhému, ten první si šel do rohu místnosti čistit zuby! A opravdu si je čistil! Nevěřil jsem vlastním očím, byl jsem zmaten.

Vizita se hnula dál, já a moje postel stála hned vedle umyvadla. Šeptem a gestikulací neudržitelně čistotného pacienta posílám pryč, protože jsem si nedovedl představit, jak rozprávím s kolegyní, přičemž vedle mě si někdo pucuje zuby! Blížící se paní doktorka si mé nervozity i úžasu všimla, a pronesla větu pro mě nečekanou, zcela odzbrojující, naprosto nepochopitelnou: „Však to je dobrý, on už může, ten má už po vizitě!“

Po tomto extempore, třebaže se jednalo o jinou nemocnici, chtějte po pacientech minimální slušnost v podobě ztlumení televizního zvuku, vydobyjte si respekt, když se paní doktorka nepozastavuje nad čištěním zubů při vizitě. A to by mě fakt zajímalo, co by jí už vadilo, kde ona má mez shovívavosti, neřku-li hranici patřičného respektu.