Mé oči vidí předem

V průběhu pracovní doby erotická fantazie zralé ženy, která skončí úplně jinak, než si myslíte. Příchodem dvacetiletého mladíka do starožitnictví může pokus o sbalení začít.

Když se překulí druhá hodina odpolední, začíná se už ukrajovat z druhé poloviny pracovní doby. Z té rychleji ubíhající, protože do obchodu přichází více lidí, z té úsměvnější, protože konec práce se blíží, té z kopečka, jak říká Klárka. 

Až do okamžiku, kdy do krámu se starožitnostmi přišel onen mladík, nebylo pondělí nikterak výjimečné. Průměrně zákazníků, nízká tržba jako obvykle, káva po obědě jako každý den. Až na zákazníka, kterého Klárka hned poznala. Přicházel dvakrát, třikrát do měsíce, někdy si něco malého koupil, jindy zas jenom očumoval, nikdy se na nic nezeptal. Tuctový, chováním ani vzhledem ničím zajímavý kluk, řekla by o něm obyčejná majitelka – prodavačka lecjakého obchůdku. Ne tak Klárka, jí se totiž moc líbil!

Vytáhlý blonďák samý sval a šlacha, s brejličkami, které mu dávaly punc vysokoškoláka nižšího ročníku, ostýchavý, zdrženlivý, ale jen do chvíle, než by ztratil zábrany, vysnila si o něm. A že by se o odstranění jeho stydlivosti dovedla rázně postarat, domýšlela si. Nejdřív pomalu oťukávat, potom přiostřit, tuto balící taktiku si stanovila, takovou na něm už čtvrt roku praktikuje. Opatrně, zlehoučka, krůček po krůčku, aby kolouška nevylekala. Že se jí to daří, nebo aspoň zatím nic nepokazila, svědčí to, že vyhlédnutá oběť se stále vrací.

Více než čtvrt roku, už tomu budou skoro čtyři měsíce - není opatrná až moc? Nenastal konečně čas pohnout se z místa? Vyměnit úsměv a pozdrav moc vám děkujeme mladý pane a těšíme se na vaši další návštěvu, a moc ráda vás zase uvidím, za něco průlomového? 

Klárka se zasnila, vzdychla, zaváhala. Ano, i ona, tak ostřílená šťabajzna, jak jí jednou nazval kolega z bývalé práce, za což se mu mimochodem dostalo náležité odměny, si nebyla zcela jistá. Jestli právě teď, jestli vůbec. Ano! V obchůdku on jako jediný zákazník, a chtěla to! Jenomže jakou účinnou taktiku zvolit na kolouška o patnáct let mladšího? Ačkoli Klárka znala pravdivý vtip o tom, že dívka získá chlapa velmi jednoduše tak, že za ním přijde, nemyslela si, že zrovna ona se svou ráznou pravdomluvností a vyzývavým postojem u mladého a vyděšeného intouše uspěje. Vždyť stále jen tušila, jak se na něj zpočátku musí, ale jak se pohnout z místa?

Mezi malými fajánsovými konvičkami s květinovým vzorem a bleděmodrými kameninovými šálky se zmateně procházel už dobré tři minuty, ale až popojde k italským kalamářům s andílky, to už je blízko pokladny, to už bude na neobvyklé popovídání pozdě.      

Jak tedy na něj? Rozhodně inteligentně, stále nenásilně a pozvolna, přesto razantněji než dřív. Když se jí svádění podaří okořenit troškou mateřské péče, nedovede si představit, že by s tímto bonusem nedosáhla svého. Zrovna, když se při letmém pohledu zadívala do jeho hlubokých očí, napadlo ji, jak na to. Pokus o sbalení mohl začít.

„Můžu vám nějak pomoct, mladý pane?“ zeptala se ho u keramických sošek.

Její nečekaně tichý příchod ho vylekal natolik, až z rukou málem upustil klečící dívčí akt, který za podstavec naštěstí silně držel.

„Ne, ne, ne, děkuji, jen si to tady tak prohlížím,“ vykoktal za sebe, div že při vracení starožitnosti nevyvolal třesoucí se rukou dominový soškový efekt 19. století.

„Vy tu nejste poprvé, že ne?“ vyzvídala, i když odpověď znala.

„Ne, to ne,“ přiznal se, a svým sklopeným zrakem naznačoval, že mu rozhovor není příjemný.

„Nebojte se, mě se nemusíte bát,“ přišla na řadu trocha mateřského citu. „Já vám chci pomoct, takže jestli vás cokoli zajímá a nemáme to, poptám se vám.“

„Ne, opravdu děkuji, máte to tu moc hezké,“ a slušňákovi se hlava pomalu narovnávala.

„No vidíte, jde to. No ale! Vy máte nádherné oči, neměl byste je schovávat!“ polichotila mu.

„Když myslíte…“ a už už to vypadalo, že se aspoň pousměje.

„Zvlášť přede mnou ne!“ a její široký úsměv ho přinutil alespoň k rozpačitému ušklíbnutí.

„Máte totiž oči, které se jen tak nevidí, a v takových jako máte vy, se dá snadno číst.“

„Jak to myslíte? To jako předpovídat budoucno?“ nezvykle rychle zpozorněl.

„No, tak budoucnost bych tomu tak úplně neříkala, ale když bych se do těch vašich pozorně zadívala, ano, jak se o to právě teď snažím, takže tam vidím, co se bude dít za takových pět, deset, možná až patnáct minut.“

„Cože? Skutečně? To jde?“ na domnělého vysokoškoláka zareagoval až dosti naivně. Toho Klárka promptně využila a chytila ho za ruku.

„Vzájemným dotykem se zvyšuje propojenost, naše blízká budoucnost,“ žvatlala a byla přesvědčena, jak dobře má nakročeno, už se vidí, jak se gauč za plentou v odpočinkové místnosti po delším čase opět důkladně vypráší.

„Vidím tam něco jako, ano, něco se hýbe, jasně tam vidím pohyb… Když se pozorně zadíváte do mých očí, nevidíte ho tam taky?“ snažila se ho přinutit k součinnosti, fanaticky ho strhnout na svoji stranu.

„No, no, nevím jak na to,“ ošíbal se a kolíbal naproti ní jak batole Váňa na dřevěném houpacím koníkovi.  

„Zaostřete, zaostřete, soustřeďte se, já vás vidím, vidím nás oba, je to pohyb, ano, je to náš rychlý pohyb! Neskutečné, ta sladěnost, dokonalost sama!“ vykřikuje Klárka, nevědíc, jak ho přimout k tomu, aby jeho vytřeštěné oči změnily výraz aspoň do normálnosti, když už ne k opětované náruživosti.

Po Klářině teatrální chvilce stál jako zkamenělý, zatím neodhodlaný. Teď se to lámalo, teď se v něm rozhoduje, správně si myslela Klárka, a sváděnou misku vah zatěžovala chtíčným pohledem.

Mladíkovi se prohloubil dech, zrychlil pulz, energie i nervozita z něj přímo sálala - to ještě nebylo rozhodnuto. Až když tři kroky poodstoupil, to už Klárka věděla, že prohrála. I když, jak se to vezme…

V tom si neznámý návštěvník sáhl do kapes metelesku blesku rychle, až z nich vystřelo několik cínových vojáčků, a obratem se dal na útěk, že před otevřením dveří zpomalil tak těsně, až si komicky natloukl.

A pak už jenom… Ještě hodnou dobu, než utichl cinkot zvonku ode dveří, stála Klárka zkoprněle, zklamaně, sklesle. Rozhodně neměla chuť někoho honit jenom proto, aby souhlasila předpověď, jak ji chápal zlodějíček. A a co se jejích představ společného pohybu týče, tak s kým si zahrát experimentální hru na oči, které vidí dopředu, si příště hodně, hodně rozmyslí.