Dopít, či nedopít skleničku vína?

A právě to prozradí mnohé o vaší povaze. Představte si, že ležíte se svým partnerem v posteli, díváte se na film. Oba přitom popíjíte víno, které si odkládáte na svůj noční stolek. Není těžké si představit, že za vlast padne dřív

každodenní usilovnou prací unavená partnerka. Vy jste držák, vás film zajímá víc, protože jste ho vybíral. No, ale co s tím? Zatímco ona nedopila, vy svůj příděl ano, ale slinu máte pořád. Do konce příběhu zbývá nejméně půlhodina, tak co jako s tím?

Být ke zbytku vína lhostejný? Deci a půl bílého pozdního sběru nechat do rána zteplat, do skleničky napadá prach, takže se zbytek vylije? Také řešení, ale přece jenom: Jestli právě to nesvědčí o rozmarnosti, o plýtvání. Někdo by mohl namítnout, že hlavně o nenasytnosti, ale to snad ne. Troufám si tvrdit, že cokoli, nejenom víno se kupuje s předpokladem celé konzumace, celého vypití!

Jaká další možnost se nabízí? Víno za partnerku dopít a předpokládejme, že tak se i stane. Nastává však problém, kam s její prázdnou skleničkou. Položit ji na její noční stolek, nepřiznat se, čili narafičit tak, aby si myslela, že to ona ji vypila? Pamatuje si, nepamatuje si?  Uvěří, neuvěří?  Do toho bych nešel, to je lživé, podlé. Navíc riskujete, že z ní uděláte blbce a blbcem i budete! Nikdy nevíte, při jaké příležitosti vám tuto vaši levárnu připomene.

A co říct pravdu, kdyby se ptala? To je už lepší, ale v tom případě postrádá smysl nechávat prázdnou skleničku na jejím stolku. Mohla by si myslet, že s ranním přiznáním vyčkáváte, vypočítavě připouštíte možnost, že otázka na osud nedopitého vína nepadne.

Nebo si myslíte, že nejlepším řešením by bylo, žádnou dopíjecí polemiku nepřipustit? Tedy ještě večer láhev i s prázdnými skleničkami do kuchyně odnést, nejlépe umýt a uklidit? Jenom to ne! Provést to takhle čistofilně puntičkářsky není dobré, takhle precizně se chovají i dosud nechycení vrahové a zloději. A taky: kdo by chtěl s takovou povahou vydržet?

Rozuzlení, můj případ a doporučuji: Já jsem její skleničku bez velkého přemýšlení dopil a nestydím se za to. V tomto totiž smysl pro pořádek mám a to velký. S vracením skleničky jsem se neobtěžoval, nechal ji na svém nočním stolku hned vedle té mé.

Přiznávám, že svou roli tu hrála i lenivost. Nic odnášet, ba ani natahovat se k jejímu nočnímu stolku, se mi fakt nechtělo. A protože jsem někdy i ukecaný, hned ráno jsem se k večernímu činu nejenom přiznal, ale prohodil i něco v tom smyslu, že kdo brzy usíná, smůlu mívává. A představte si, nestalo se mi vůbec nic, dokonce mi přišlo, že to chápala, že mi rozuměla. Ano, všemu rozuměla víc než dobře… Nebo snad, nebylo to nějaké podezřelé?

Bylo, protože: Následného večerního víno-filmového povolovacího pokračování mi přišlo podivné, že film vybrala partnerka, že role dolívání se zhostila také ona, že přehled o stejnoměrném dávkování vína jsem ztratil ještě dřív, než jsem usnul. A ráno pak, co myslíte, že mi řekla? Ano, oblibu k vínu i upřímnost máme naprosto stejnou.