Nebuďme zdrženliví až hloupí!

Ty dvě dámy seděly na zahrádce v restauraci hned vedle mého stolu. Nemluvily tiše, takže jsem je, ne snad chtěně poslouchal, ale opravdu jenom slyšel. Asi setkání po letech, napadlo mě, jejich názorová rozdílnost by tomu

odpovídala.

Paní vpravo se mi zdála v pohodě – věděla co chtěla, takže to má a byla spokojená. Ne tak paní vlevo, která se životem pořád všelijak potlouká, hledá se, posté chce začít nový život, vytrvale doufá v něco, co nejspíš nikdy nepřijde. Toť můj skromný závěr z necelé hodiny blízké přítomnosti.

Přišel pan číšník s dotazem, co budou pít. Zatímco paní Pravá měla v pivu jasno, paní Levá se moc omlouvala, že to komplikuje, že by si vybrala bílé víno. Číšník jim zanechal jídelní lístek a šel se na druh vína zeptat. Když s informací přišel, zajímalo ho, jestli si už vybrali. Paní Pravá rozhodnutá byla, ale paní Levá se hrozně moc omlouvala, ať se nezlobí, že jí všechno vždycky dlouho trvá, že se ještě rozmyslí. Když přišel s nápoji, paní Levá se zase omlouvala, že ho tak honí, ale ještě by si k vínu přála láhev vody. Když přišel s minerálkou, potěšila ho, protože vybráno už měla. I tak ho ještě žádala o pochopení.

„Já vím, jsem hrozná, taková nerozhodná pořád,“ litovala se i přítelkyni.

„Copak nerozhodná, to by nebylo to nejhorší, nakonec ses rozhodla. Ale co hlavně - proč se pořád omlouváš? Za každou blbinu! Za to, že ses přišla najíst? Nechat majiteli vydělat? No to je panečku provinění! Ruce by nám měl líbat, že sis nevybrala meníčko, navíc, ne každý si tady dává k jídlu pití, natož předražené víno pochybné kvality. Už jenom za to by nám měl být vděčný a děkovat do nebes, že jsme si vybrali zrovna jeho restauraci ze tří možných na náměstí.“

„Já vím, promiň, promiň, ale já už jsem taková,“ až z toho byla tak vykolejená, že sklenici vína převrhla.

„Jsem já to ale kráva!“ vykřikla hlasitě, až to zalarmovalo číšníka, který přispěchal situaci zkontrolovat.

„Moc se omlouvám, moc se omlouvám, já to praní zaplatím, já vám to vynahradím,“ plačtivě sdělovala, zatímco kamarádka na ni nevěřícně kulila oči. Číšník se zmohl jenom na vyslání mladší kolegyně k úklidu. Aspoň ta projevila pochopení, že se nic nestalo, že to se občas stává.

Když číšník jídlo přinesl, našel se v slušnosti i on otázkou, jestli je už všechno v pořádku.

„Ano, ano, je, je, ještě jednou se….“ nemusím ani psát, kdo se ozval, že? Jenomže pak se něco stalo, ty ustavičné omluvy už přítelkyně nevydržela.

„V pořádku? Ne tak docela, vážený pane! Takže, kamaráde, takhle to u vás vedete! Kamarádka vylila víno, protože stůl se kýve, kytička na stole je zvadlá, a hudba v různorodé společnosti více lidí by měla být neutrální, a rozhodně ne tak hlasitá. Vaši Helenku Vondráčkovou si pouštějte od rána do noci doma, tady na ni nejsme zvědaví, a když koukám na ty mladé potetované a skrzpiercingované kolem, tak rozhodně nebudeme sami. Takže nová kytka, stůl opravit, tiché instrumentální skladby a nová dvojka bílého je samozřejmostí. Děkuji!“ Koukal jak pověšené prádlo na kapky deště, nevydal ze sebe ni hlásku, a k nápravě poslal zase kolegyni.

„Konečně!“ vyjádřila se s úsměvem, když přišla. Vyměnila vázičku, položila nové víno, ztichla hudba, a když se s kouskem korku shýbla, zeptala se, kterou nohu má podložit.

Paní Pravá ji z pod stolu vytáhla za límec: „Tajemství? Nikde!“ Mladá servírka se rozchichotala na celé kolo a s dlaní přes pusu spokojeně odcupitala pryč. Myslím si, že takové překvapení s povděkem uvítala.  

Při placení nenechala Pravá paní nic na náhodě, platila dohromady a nenechala žádné dýško.

„Vždyť na nás byli tak hodní, aspoň deset korun jsi jim mohla nechat,“ otáčela se Levá omluvně za číšníkem, který poděkoval a s dámami se hezky rozloučil.

„A proč? To se opravdu musí? Za to, že brambory nebyly teplé, jestli bylo masa 150 gramů v syrovém stavu bych se hádala, a stejně je to tady předražené. Tady budou mít ještě hodně práce, aby přežili. Ale to bude i s tebou, Lído.“

Závěrem snad tolik, že ten, kdo si myslí, že paní Pravá se zachovala drze a neuctivě, zvlášť proto, že si viklavý stůl vymyslela, by se měl zamyslet nad postavením vztahu host – hostitel. V tomto případě se nejedná o to, koho chleba jíš, toho píseň zpívej, ale náš host - náš pán. Nechci zevšeobecňovat, ale leckteří páni majitelé by se měli podívat na černobílý český film, jak tam hostitelé hosty vítají a chovají se k zákazníkům, které zdraví jako první!

A k problému druhému: Není náhodou, že ženy nemají rády stydlíny, ňoumy, uplakánky a věčné nespokojence, protože my puťky taky nesnášíme. Působit přesvědčivě, být rázný a názorový, to jsou domény, na jejímž vyhroceném konci stojí syčáci a mrchy. Ale když je tato bestie hezká, bude pro nás pořád atraktivnější, než vlezdoprdelsky hodná až hloupá krasotinka. A pro kterého chlapa ne, tak chlapem není.