Vy nemluvíte se svým autem?

Nebo aspoň s tenisovou raketou? Opravdu ne? Tak vás bych tedy nechtěl potkat na silnici, ale třeba na tenisovém turnaji určitě ano. Pak mi ale vysvětlete, jak můžete jezdit bez nehod a se svými sportovními výkony být spokojeni? 

To já, předtím, než jsem odjel na turnaj do Trutnova, jsem tenisové raketě, teniskám i autu řekl, že jedeme daleko, že na ně spoléhám a mám je rád. Od antuky jsem otřel zaprášené tenisky, upravil a polaskal se se strunami, a jejich tvrdost laškovně zkontroloval poboucháním o hlavu. Bum, bum, bum! – takhle to má moje úderobijka obzvláště ráda! Popřáli jsme si šťastnou cestu a jelo se.

První utkání 0:6, druhé 1:6 a zdálo se, že něco je špatně. O to hůř, že si o mně ostatní asi říkali: Zas jeden frajírek, který si myslel, že nám tady předvede, jak se hraje tenis. Souboj o třetí místo ve čtyřčlenné skupině jsem naštěstí vyhrál a oddechl si. Pak jsem se utkal s místním borcem, který skončil ve své skupině druhý a zdolal ho 6:4. Následující čtvrtfinálový souboj s panem tenistou s bilancí čtyři výhry nula porážek, jsem dovedl do úspěšného konce také těsně 6:4. To už jsem se usmíval, až tohle jsem nečekal. Ani v semifinále mě úsměv neopustil. Tam na mě čekal stejný rafan, který mi v úplně prvním zápase nadělil kanára, a protože i nadále si odmítal připustit, že moje drtivé forhandy se nevybírají a kraťásky nedobíhají, obrat se nekonal. Můj čestný game jsem tak považoval za vítězství. Na boj o třetí místo nedošlo, protože silný soupeř se zranil, tak na mě jednoduše zbylo. Takže jsme to, milá raketo a tenisky, zvládli vskutku elegantně. Někdo holt čtyři zápasy vyhraje, jen jednou prohraje a skončí hůř, než já s vyrovnanou bilancí 3:3. Tak si říkám, že tak jako se něco jeví na první pohled jasně a černobíle, s odstupem času může být úsudek jiný. V mém případě mě mí neživí společníci úvodními jasnými prohrami šetřily a dál se mi postaraly i o hratelné soupeře.  

A jak vypadají moje rozmluvy s autem? Někdy není slov ani potřeba! Před kolonou na dálnici moje 13leté auto dobrzdilo, ale do kufru se mi podívala dva roky stará Oktávka. No, stane se, byly problémy, ale už je to pryč. Tak konečně si koupím nové auto, považovali známí za jasnou věc a já jsem se jim divil, nechápal, proč bych měl. Vždyť jsme spolu tolik let, vždyť já ho mám rád, mně se líbí, odpovídal jsem a ťukali si na čelo. A když ze mě dostali přiznání, za kolik by ho ode mě pojišťovna odkoupila, trhali si vlasy a omdlévali. Se svým opraveným Ferdíkem jezdím dál a oni, permanentní měniči aut á dva roky, mi můžou, víte co.

Nechci mlžit, sem tam nějaké problémky s autem byly, ale nikdy na mě neudělalo žádnou zahraniční podpásovku, nenechalo ve štychu, kdy se to nejmíň hodilo. Zrovna teď si dopřává forddness víkend, kdy dostane nové tlumiče, dobije se baterka, vymění filtr, doplní olej a jiné serepetičky, ale hlavně opět zafunguje ruční brzda. No a jako bonus, že na něj bylo v nejhorších momentech spolehnutí, dostane nové stěrače. Konkrétně za zvládnutí tří špatných odhadů, kdy jsme cestou z chaty nevyjeli zasněžený kopeček, a při couvání na úzké cestě do rovinatějšího bezpečí, vpravo haldy sněhu, vlevo prudký sráz, smykovalo vždycky k té správné straně. S nasazenými řetězy to pak byla brnkačka.

Ale neměl bych zapomenout ani na tu drobotinu, co také pořád skvěle funguje a můžu se na ni spolehnout. Můj milý mobile, který se právě nabíjíš a spokojeně si při tom chrochtáš, noťasi v peřinách, zrovna v režimu spánku, ty se určitě nemůžeš dočkat probuzení, abych se dodíval na ten film, a vlastně vy všichni blízcí kolem. Třeba i ty, dvoulitrová limonádo s cocacolovou příchutí, vůbec bych do tebe neřekl, že jsi tak nezdravá. Možná je to proto, že tě nepiju na hektolitry, ale vydržíš mi dva týdny. A co ty, desetiletý nerozbitný hrníčku na kafe? Musíš brát sportovně, že tě střídám i s jinými, takový už je hrníčků osud. Jo a vlastně, mandarinko, na kterou zrovna teď pomýšlím. Loupu tě a omlouvám se ti, žes musela trpět takovou cestu až z Itálie. Ani jsi nestačila dozrát chudinko, a hned ses vydala na tak strastiplnou pouť. Ale jsi velká, statná, loupeš se dobře, vypadáš na to, že jsi fajn holka, a takové já můžu.

Den na to jsem šel s kolegyněmi na oběd do závodní jídelny. Jéžišmarjá, zase ty hnusný mandarinky! řekla jedna z nich a druhá přitakala. Tak nevím, já ji měl sladkou, dobrou.