Smějeme se nad drsnou němčinou, a přitom...

Asi znáte to video z youtubu, kde je ve srovnání s jinými jazyky němčina představena jako hrubý jazyk. Nad její nelítostnou popravou se všichni baví. Děje se tak na základě srovnání cíleně vybraných slov, aby ta německá tvrdě 

kontrastovala s normálností až libozvučností cizích slov. Je to vskutku zábavné, daří se to skvěle, krutost do němčiny nezná mezí. Zde: https://www.youtube.com/watch?v=41lZmGcRWHU 

A mě napadá: Jak asi by v tomto videotestu dopadla naše čeština? Což takhle ji srovnat s jazykem nám nejbližším, se slovenštinou?    

Nutno přiznat, že východosousední jazyk je měkčí, melodičtější, takže zpěvnější. Když promluví Slovenka, je to, jako by si prozpěvovala a když zapěje, její hedvábný hlas nemá daleko k balzámu na duši, k jemnému vášnivému pohlazení, k intimnímu bratrskému poznávání.

Tak třeba:

Priaťelstvo – družba  (libozvučné „pria“ oproti tvrdému „dr“)

Ťava - velbloud  („ťuťu ňuňu“ oproti jazykolomnému třísouhláskovému „lbl“)

Jašterička - ještěrka (mají to roztomilejší)

Sobášny list - oddací list (jak jednoduché oproti tvrdému a dvojitému „dd“)

Črevo - střevo (jak prosté oproti těžkopádnému „stř“)

Štvorica - čtveřice (měkčí „štv“oproti hrubému „čtv“)

Hnačka - sračka (slovenské mi připadá rychlejší a klouzavější)

Ujo - strýc (prostě ujo)

Stavec – obratel (kratší, jednodušší)

Cintorín - hřbitov (slovensky zpěvně, česky umrle s třemi souhláskami vedle sebe)

Okuliare - brýle (mají to zase melodičtější, houpavější – několik obdobných viz níže)

Bielizeň – prádlo

Priezvisko – příjmení

Tanier – talíř

Lievik – trychtýř

Triezvy – střízlivý

Golier - límec

Ale pak tu máme taky: hentú onú terénkozu, drevokocúra…    

Jen tak na okraj dva příklady, jak může jedno jediné písmeno změnit význam věty:

Vstáváš se mnou – Stáváš se mnou (píseň české skupiny Bags)

Sbohem zapomenuté děti – Bohem zapomenuté děti (název dojemného filmu)

Slovenštinou přece jenom skončíme. A sice krátkým příběhem o tom, jak kostrbaté moje slovenské začátky byly. Letní prázdiny, s ujom jezdíme po okolních vesnicích, on se s každým zdraví, pořád něco domlouvá, tekutinově posiluje, někdy si bere i něco do auta. To víte, starosta - starosti. Po návratu šla u oběda řeč o tom, jak Martinko pôjde odpoledne do Bešeňova k Marienke a přinese, už nevím co to mělo být. Tak jsem si myslel, že s odpočinutým ujom zase provětráme auto. Jenomže odpoledne se chýlilo ke konci, zmožený ujo z gauče ne a ne vstát a Marienka v Bešeňove pořád čekala. Začal jsem si myslet, že jsem špatně rozuměl, začal pochybovat, jestli ten úkol nebyl jenom pro mě. Ano, byl jsem skromný, stydlivý, nemluvný až málomluvný, nechtěl jsem se hloupě ptát. Nakonec jsem usoudil, že asi byl, vždyť přece říkali, že Martinko pôjde… A tak Martinko išiel do Bešeňova… Kilometr, dva, ale až u cedule bol vypátrán, nazpátok sa už viezol. Prý prečo idem sám a pešo, keď sme mali „ísť.“