Odkaz lesního muže

Pomáháme a to je dobře. Ale nevím jak u vás, ale pro mě je pomoc všelijakým těm Bazalkám a Paraplatům taková neosobní, vzdálená, a fotky nemocných dětí mě spíš deprimují než motivují. Ale když se mi jednoho dne naskytla výpomoc 

čistě osobní, náhodná, vycítil jsem výzvu, zodpovědnost, připadal jsem se mnohem potřebnější.   
Všechno to začalo tím, jak mi manželka Klárka zklamaně přiznala, že ji moc mrzí, jak cestou do práce nezastavila stopařce. Já ji konejšil, ať to pustí z hlavy, že jela přece služebním autem a spěchala. Byla postarší, s velkou taškou a pršelo, odpověděla.
Asi o 14 dní později musela odjet do práce už v neděli po poledni, a tak se i stalo. Jenomže za hodinu mi volá, že postrádá tašku s notebookem, a že bude asi doma. To víte, že měla pravdu. No jo, to jsou ty její hoňky na poslední chvíli, pomyslel jsem si a navrhl jí, vyjet jí naproti. To uvítala, sraz jsme si domluvili před Penny v Poličce. 
Mělo se jednat o bezproblémovou akci, hodinovou točku ve ve stylu na parkovišti pusa, předávka, jsem já to ale husa pitomá a vzájemné popřání šťastné cesty, takže bych stihl ženský i mužský poslední závod mistrovství světa v biatlonu,  v kterém čeští reprezentanti i vytrvalí diváci stále čekali na zázrak. A nedočkali se ani pódiového umístění. 
Jenomže představa se od reality tak často mění! Při sjíždění do křižovatky v Krouně kvůli radaru nejenom zpomalím jako vždycky, ale i zpozorním, protože za ní stojí muž a mávne na mě. Když ho míjím, zahlédnu u něj obrovský černý batoh. V tom se mi bleskurychle vybaví manželčina lítost nad promarněnou stopařkou. Nebylo co řešit.
Zastavuji a vyrážím mu vstříc. Vděčně pozdraví a na dotaz, kam má namířeno, se téměř rozpláče. Dozvídám se, že jde pět dní, je unavený, od včerejška nejedl a nepil, spal sotva pár hodin, a ať mu odpustím, že zrovna nevoní. Ano, ať mu odpustím, řekl, tak on mluvil, tak se za sebe omlouval. Nepáchnul ale o nic víc než mí dva pacienti, když přijdou do ordinace v pátek a jejich koupacím dnem je neděle. Ale asi ne každá, usuzuji, když dorazí v pondělí. 
Jeho těžký batoh skončil v kufru, posunem sedadla jsem se mu po staral o větší pohodlí a pomohl mu s pásy. Nabízenou malou láhev minerálky první pomoci, kterou mám v autě pro případ občasného trnutí čelisti, přijal s povděkem. Má problém s víčkem od láhve, pomáhám mu, a až při tom si všimnu, že stopař je hodně starý. Sice šedinami obrostlý, neupravený, ale i tak pradědečkovsky pohledný. Prý cestuje do Lanškrouna, kde na něj bude v úterý, tedy za dva dny, čekat kamarád, dozvídám se.
Ať mu zastavím někde u Poličky v lese, přál si, ale to jsem odmítl, a zaparkoval jsem až u Penny. Tam na mě Klárka už čekala, pochlubil jsem se jí stopařem, ten ji uctivě pozdravil, zapomenutý notebook hop na jiné sedadlo a nakonec svižný manželčin odjezd. Že mu zajdu něco koupit, nabízím se, tak mě zajímá, co by rád, ale zdráhal se, že si nemám dělat starosti, snad jen trochu vody a že není vybíravý. Do malé papírové tašky s vešlo pečivo, salámy, sýry, jogurty, ananasový džus, dvě minerálky do ruky. Tak to bychom měli, říkám si pro sebe, musím si ale ujasnit, co dál. Les zavrhuji, tak mu nabízím ubytování ve městě, odkud pak může v úterý do Lanškrouna autobusem odjet. Ne, ne, ne, trvá pevně na svém, páchnu, lidi se na mě budou odměřeně dívat, já chci do lesa. Dobře tedy, povídám, jedeme do Lanškrouna, přičemž doufám, že cestou přijde k rozumu a nakonec dá přece jenom přednost teplu a pohodlné posteli. Jenomže v Lanškrouně řekl Lanškroun a na lese trval. 
To přece nemůžu, to nemůžete myslet vážně, už nejste žádný mladík, který by v pohodě nocoval venku v únoru, a kolik vám vlastně je? Ani se neptejte, teď zhuntovaný vypadám na 110, ale je mi 97! Zalapám po dechu, pomyslím si něco o nesmrtelnosti a obdivuhodné životní síle, o zázraku, který sedí vedle mě. A co víc, mluvil srozumitelně, naprosto normálně, ne roztřeseným nebo huhňavým hlasem, jak by se dalo v tak požehnaném věku předpokládat. Vyjmenoval mi třeba finálovou brazilskou i naši fotbalovou jedenáctku z Chile, zaníceně mluvil o brněnské košíkové, v Poličce řekl Bohuslav Martinů, u cedule směr Litomyšl Smetana, a zkoušel mě, jestli si vzpomenu na Leoše Janáčka a Lišku Bystroušku, a já řekl Těsnohlídek. Taky dobře, pousmál se.   
Tady je zrovna něco! Ne, ne, opravdu ne, žádné lidi, jeďte dál! Ale vždyť stoupáme, bude vám zima. Zima nevadí, jenom aby nepršelo. Nakonec souhlasí s prostorem po levé straně, takže na blízkém odstavném místě zastavuji. Šouravým krokem se blížíme na vcelku rovinaté místo téměř 500 metrů nad mořem. Libuje si, že se nemusí tahat s batohem, a když mu do ruky vtisknu bankovku, tak se skoro rozpláče. A já s ním, ale z jiného důvodu. Téměř stoletého staříka vysazuji v zimě, v lese, napospas dvěma následným dnům. Jaká to hanba mi veliká!
Během zpáteční cesty nemyslím na to, že jsem svým taxikařením přišel o dva biatlonové závody v televizi a plánovanou procházku s pejsky, ale na to, co to vlastně mělo znamenat. Poznal jsem neskutečně vitálního staříka nejenom fyzicky, ale i psychicky, který jede komusi pomáhat na chalupu. Tedy pracovat! Nevkusně mě napadá představa, že posadit ho tam do rohu s lístečkem je mi 97 a za pětikorunu si na mě můžete sáhnout pro štětí, k pěknému výdělku by nemusel hnout ani malíčkem. A ten jeho pamatovák! Když jsme se představovali, mé příjmení ho vyděsilo. Věděl totiž, že Martin Hattala byl významný jazykovědec, zakladatel spisovné slovenštiny. Máme ho v rodokmenu, pochlubím se, ale Slováci ho nemají moc v lásce, protože zavedl ypsilon. Nechtěl jsem to komplikovat, proto jse ztrátu jednoho téčka v příjmení nepřiznal. Neuvěřitelné, neskutečné, takže i vy jste Slovák jako já. No, jenom taťka byl, mírně ho zklamu. Ještě přišla řeč na naše povolání a bydlení, dokonce měl přehled i o mém autu, jehož cenu odhadl na stotisícovku přesně. Možná právě to mě mělo trochu zarazit...
"A co bylo dál? To už je jako všechno?" 
Klid pane redaktore, klid, s vyprávěním jsem ještě neskončil. Vracím se domů, nádrž skoro prázdná, potřebuju natankovat. A co kdybych si na čerpací stanici vsadil sportku, napadá mě. Třeba jsi i tak udělal dobrý skutek, který ti přinese štěstí, pomyslím si a kupuju si celý tiket. Jenomže nic nevyhrávám: Och já bláhový, tak jednoduše to nefunguje. Jenomže asi za rok a půl mi do práce volá neznámé číslo. Byl to advokát ohledně pozůstalosti po panu Jurajovi. Nejdřív jsem nechápal o koho jde, ale až mi přečte pasáž závěti, ... a panu MUDr. Martinu Hattalovi, mému obětavému zachránci, který mě autem ochotně zavezl... docvaklo mi to.
"Takže kolik, kolik to bylo?" pachtí po odpovědi redaktor, který za mnou pro senza článek vážil cestu až do Kambodže. Tak zněla moje podmínka, doufajíc, že pro bulvár nesplnitelná. 
Prosím vás, uklidněte se. Žádné jmění, nic, advokát mi sdělil, že i když se velice pravděpodobně jedná o mě, vzhledem k absenci písmena "t" v mém pravém příjmení, nemám na dědictví nemalé částky nárok. 
"Jéminkote, no to snad ne! Ten podělaný úřední šiml! O kolik jste přišel?"
Klid, o nic jsem nepřišel, protože jsem ničeho nenabyl. Ach vy senzacechtiví pisálci! Ještě mi sdělil, a v tom už jsem ucítil posměvačnost: no jo, to víte, to máte jako s losem. Před setřením naděje pro všechny stejná, ale zrovna na vás se štěstí neusměje a neusměje. Docela divné přirovnání, pomyslel jsem si, a asi čekal na srdceryvné domáhání se, zdlouhavé přemlouvání, ale nic z toho by k úspěchu určitě nevedlo. Jinak by mi totiž nevolal, zmetek jeden! Řekl jsem mu jenom, že mi to nevadí. Na tuto odpověď jsem byl náležitě pyšný, protože ani za mák nesplňovalo očekávání toho nepřejícného advokáta. 
A přec mi tolik pomohl! Tím losem! Vzpomněl jsem si totiž na to, že když jsem toho osudného dne čekal v řadě na zaplacení, před pokladnou si zrovna jeden pán los vybíral. A toho jsem si měl všimnout, nejspíš právě to mě mělo navést! Nevím proč jsem byl přesvědčený, že když si občas vsadím sportku, musím i tentokrát. Došlo mi, že jsem chyboval. Měl jsem být vnímavější, štěstěně lépe naslouchat, jasnou nabídku chytit za pačesy, já si měl tehdy koupit jakýkoli los! Co na tom, že jsem boží záměr uskutečnil až o rok a půl později, výhra na mě i tak počkala. 
"To je pohádka, neuvěřitelné! Takže teď jste velice bohatý muž, a proč jste odjel zrovna do Kambodže? Líbí se vám tady?" 
Pane redaktore, co myslíte? Líbí? Proč bych měl odcestovat někam, kde se mi nelíbí? Teď zrovna se Zemanovým názorům na novináře vůbec nedivím. A velice bohatý? No, zas tolik ne, vždyť to byl jenom los, žádný miliardový jackpot. Řekněme ale, že dostatečně bohatý, ale co hlavně, určitě moc spokojený, šťastný. A zrovna teď mě napadá, co kdybych zavolal panu advokátovi, abych ho potěšil tím, jak skvěle mě nasměroval?
Končí příběh polopravdivý, polosmyšlený. Tak kterápak půlka je která?