Jsem zážitkový - jděte do mě!

Jak jinak bych si měl vyložit kamarádčino sdělení, že jsem jim zkazil celý den, přičemž tato nelichotivost se zrodila už v půlce výletu. Ale hezky popořadě. Nejdřív cesta autem – a zase já jsem ten lotr, zlořidič, nechápavec

a trouba, když troubím na auto přede mnou, protože zastavuje před značkou volného směru jízdy. Znáte to, ne? Zúžená silnice a ty šipečky v modrém čtverečku. Vlevo červená a napravo od ní bílá, což znamená, že máte přednost. Ale kdepak, modrému Citroenu 2E2 94 07 nebo 02 nestačila ani nápověda, když auto před ním v pohodě projelo. On(a) však musel(a) zastavit a čekající auto v protisměru nepřednostně pustit . A samozřejmě, že než se oba řidiči dohodli a něco si o sobě pomysleli, nějakou chvíli to trvalo.

Aby toho nebylo málo, tak při zastavení na svačinku v Tescu, při projíždění parkovištěm dávám přednost zprava řidičce s mobilem v uchu. Mohl jsem risknout jet, protože stála a mobilováním byla hodně zaneprázdněná, ale copak já vím, kdy té nádheře rupne v bedně a rozjede se? Tak na ni troubnu a ona mi velkoryse dává najevo, že mě pouští. Jel jsem, ale nejradši bych na ni troubil do té doby, než by se rozjela a uvědomila si, že není ohleduplná, ale totálně vymaštěná. Nevím jak vy, ale předpisy já zjednodušeně chápu jako zákonnou dohodu mezi řidiči, aby nebyl na silnicích chaos. Bojím se však extrému, že mezi námi bude čím dál víc ťulpasů, kteří budou soucitně pouštět auta ze své zelené a v křižovatce budou zastavovat na hlavní. A sodoma gomora, když budou to samé vyžadovat od ostatních!

První zastávka s přáteli – potíže se mnou trvají. Asi čtyřkilometrový okruh od koupaliště ve Skutči po žluté s cílem pohledu na krásný zatopený lom Kaňon v půli cesty. Co vám budu povídat – jediný já jsem se z nádherné vyhlídky podíval. Ostatní od ní zůstali stát asi pět, šest metrů s vysvětlením, že oni se dívat nepotřebují! Nepotřebují! Chápete to? Tak to mě docela vzalo. Kvůli krásnému výhledu na lom se sem za pěkného počasí táhnou davy lidí a jim je zatěžko zdolat asi dvoumetrový sešup, i když jsem u něj galantně čekal, že já, ještě před čtvrt rokem o berlích, každému pomůžu. Tak jsem jízlivě podotknul, že to mohli říct hned, že jim nejde o to vidět něco pěkného, nemuseli nikam jezdit a deset atletických koleček si mohli odkroužit doma sami.

Avšak ne tak docela. Čekal nás oběd a pak ještě další, asi osmikilometrový okruh. Velkou restauraci ve Studnici znám spíš ze zimy, kolem jsou pěkné lyžařské trasy, a nikdy mě ničím nezaujala ani nenadchla. Taky dobře, jenomže teď zvládla obojí.

Sice nejsem žádný odborník, ale když vám přinesou bramborové knedlíky plněné uzeným ne vcelku, ale na talíři rozňahňané tak, jako by je kráva v tlamě právě přežvejkla, nejspíš byste aspoň znejistili i vy. Pan kuchař zřejmě rád porcuje, nechal jsem se slyšet a slečna servírka neřekla nic ani na moje zděšení, že něco takového jsem na talíři ještě nespatřil. Taková bluma blumózní to byla. Mlaďunká, nejspíš brigádnice, neslaný-nemastný typ, co si pořád přehrabuje tříbarevné vlasy a jediné co ji zajímalo, byla prkenná chůze z kuchyně ke stolům a nazpátek.

No nic, celá pravda o jídle je taková, že na druhém talíři byly knedlíky přepůlené úhledně, což se o obsahu prvního říct nedalo. Ruční práce se cení jinde, avšak při rovnoměrném dělení knedlíků určitě ne. Doma jsem si pak jídlo vyhledal v obrázkovém vyhledávači a světe div se, vykoukly na mě bramborové knedlíky i přepůlené. Buď všechny, nebo jen několik. Ale nikdy ne upižlané! Ale proč to? Aby bylo dovnitř ještě před pozřením vidět? Aby bylo jídlo co nejrychleji studené? A co řízek? Bramborová placka? Z toho by taky kdejaký kuchař byl schopen udělat sekanou? Tomu našemu nechť ku prospěchu slouží to, že jeho prvotní ručně vytvarovaný výtvor se mu esteticky zřejmě příliš nezamlouval, proto se k druhému pokusu nože přece jen chopil. Ale proč vůbec to překrajování, je mi stále záhadou. Že by slabý ohřevný výkon jejich mikrovlnky? Dobře, moje zděšení nad neestetickým talířem bylo trošku přehnané, to srdceryvně přiznávám a uznávám, že dva přepůlené, takže částečně vychladlé knedlíky, by smysl měly, ale víc určitě ne!

S ohledem na kuchařovu krájecí zálibu mě polil pot. Drama pokračuje. Já si totiž objednal borůvkové kynuté knedlíky! Už jsem se viděl, jak u stolu vypěním a letím do kuchyně k velmi ráznému rozhovoru! Naštěstí, a to mi věřte, že naštěstí – já dostal knedlíky vcelku! A byly teplé, borůvky v nich, cukru, másla i máku dost – chutnalo mi. I s kuřetem a knedlíky s uzeným byli mí stolovníci spokojeni – to jen abych nakonec vysvětlil to zklamání i potěšení.

A tady právě, v půli výletu, u tohoto knedlíkového extempore, přišlo to kamarádské osočení, že hodně kritizuju, že jsem všem zkazil výlet. Ale když já nedovedu mlčet, když se mi něco hodně nelíbí. Já jsem tu host a říci několik slov k věci nepovažuji za nic mimořádného. Ba co víc, po názoru zákazníka by měl majitel, personál prahnout, aby se pro příště stížnosti vyvaroval. Jenže to od mých přátel a jim podobným ani zdaleka nehrozí. Takže když oni na mě takhle, i já se do nich opřel.

Vy byste bez mrknutí oka zblazli i pekáč hnoje, kdyby vám ho přes nos naservírovali. A taky nedovedu dost dobře pochopit, proč si nikdo z vás před jídlem neumyl ruce a proč musí být něčí velká peněženka po celou dobu oběda na stole a z batohu se nevytáhne až při placení. To první je špindírské, to druhé netaktní, neslušné, nevychované. Nebo to logiku má? Jakou? A co na to oni? Kroucení očima - nic víc. Jasná řeč, že jedině já jsem mezi nimi ten špatný, nežádoucí.

No co vám budu povídat – druhé výletní kolečko, respektive konečnou část po asfaltové cestě jsem navrhl zkrátit si lesní pěšinou s GPSkou v ruce, takže bloudění nehrozilo. Ale kdo by takovému zlobivci věřil, že jo? Proto jsem se lesem vydal sám a zkratka fakt delší nebyla - pět minut jsem na ostatní čekal. Nepochodil jsem ani s návrhem odpoledního kafe kdekoli jinde než v obědové restauraci, a to zřejmě z důvodu, aby z ní nebyla šestá hospoda na Vysočině, kde by si mě mohli z dřívějška doživotně pamatovat. Ale pozor, v mém případě se nemusí jednat vždycky jenom stěžování, kupodivu i já umím pochválit a dát slušné spropitné.

Poslední kamarádskou ránu jsem schytal při loučení, když jsem se dozvěděl, že na výlet mě prý „kamarádi“ vzali ze slušnosti, z  milosti. Mě, který jim dělal bezplatného taxikáře, navrhl hospodu i obě trasy, protože oni nevěděli. Tak to mě opravdu dojalo.

A vůbec nejlepší na tom všem je, že tento blog by nevzniknul, nebýt telefonátu jednoho z výletníků o dva dny později, když se zajímal o to, jestli i já mám, tak jako všichni ostatní, střevní chřipka. Ále pořádnou! Když jsem mu po pravdě řekl, že ani náhodou, podotknul něco ve smyslu slepé spravedlnosti a štěstí, co sedne i na vola. No a jak vidíte, to říkat neměl, právě dočítáte výsledek.

No tak jsem možná malinko chytlavější, nadmíru zážitkový, řekl bych. Jestli mi nevěříte, pozvěte mě na malé kafe a aspoň na kilometrovou procházku. Garantuji vám, že se mnou budete mít dojmů a příběhů nejméně na tři blogy. Ale spěchejte, napište - jsem teď 10 dní v Krkonoších… To víte, když už opušťák z psychiatrické léčebny, tak jedině na pěkném místě. No nedivte se moc, tam se ocitnete, ani nestačíte otevřít pusu. A tak nevinně to začalo - to si nejdřív povídáte se zubní pastou, pak ji rozkoušete, protože vám neodpovídá, a když se chcete uklidnit pohledem na mraky, tak vám připomínají mrtvoly a pohryzané zubní pasty :-)