Michal Dlouhý: Četnické pohádky pro dospělé

Další recenze knihy a aby bylo jasno hned od začátku, o žádné pohádky se nejedná. Moje chyba ze zklamání, protože jsem si myslel, že kniha bude napsána v obdobném duchu jako Pošťácká pohádka, kterou známe zfilmovanou podle předlohy Karla Čapka.

Bohužel, nebylo tomu tak. Pohádkovost, úsměvnost a líbeznost v knížce nehledejte, protože nic z toho tam nenajdete. To se spíš přesuňte do oblasti Černé kroniky za časů totalitních, rudoprávových. Pro mladou generaci uvádím, že se jednalo o krátké, výstižné, kriminální zprávičky v černém rámečku, v nejvnucovanějším deníku před listopadem 1989.

Pravda, policejní události jsou v této knize popisovány podrobněji než v Černé kronice, jenomže někdy až zbytečně detailně. Citace: „Praporčík Votruba se do fotoateliéru Vokoun dostavil se spožděním (z) a od jeho majitele si ještě musel půjčit kartáč, aby si očistil nános prachu na botách, na rukávu a na nohavicích kalhot.“

Ale to jsem přeskočil, pojďme k prvním stránkám. Než se dostanete k opravdovému čtení, musíte protrpět úvodní dysharmonický blábol Jana Cimického a první povídání, které je tak nesmyslně důkladné a nezáživné, až jsem měl pocit, že čtu policejní předpis. Naštěstí i to byly jenom úlety, následující kriminální případy z počátku 20. století se číst daly, ale považte! Dát to nejhorší na začátek, to je tak odzbrojující, jako vysadit z lodi vzbouřence do gumového člunu, místo pádla mu dát špízové špejle a na rozloučenou po něm hodit mačetou.

A jak jsou na tom ostatní povídky, v nichž se dovídáme o prostých policejních případech? Poněkud lépe. Ale zase: povídky. To bych tento žánr hodně urazil. Jedná se o obyčejné vyprávění, pravděpodobně nedoslovné přepisy policejních případů, v kterých uměleckost, poentu nebo aspoň překvapivý závěr nehledejte, protože nic z toho tam nenajdete. Pouze stroze popsanou událost kde, kdo, co a jak, nebo ještě výstižněji: zločin a trest. Kolikrát jsem měl také pocit, že text byl násilně useknut, ale ono ne, on to byl už konec.

Jak jinak nazvat třeba obsahové tohleto? Zmizela slepice, strážník ji našel utopenou v roští. Konec. Smrt mladé těhotné dívky, zabil ji přítel, kterému bylo dítě na obtíž. Konec. Opil se, znásilnil, přiznal se. A zazvonil zvonec. Fakt, to mě opravdu hodně obohatilo.

A humoru tam najdete poskrovnu. Jen ve třech povídkách snad jakýs-takýs záblesk úsměvnosti. Ten první v tom, že došlo k záměně policejních brašen, druhý spočíval v nízké inteligenci a ležérnosti jednoho četníka a poslední v tom, jak bylo na žádost o přidělení policejního psa z Četnického ústředí žadateli šprýmovitě odpovězeno, že mu místo něj pošlou koně. No to jsem se nasmál, až se mi z toho zkřivila ústa o půl centimetru! A na půl vteřiny.

O jeden centimetr a na celé dvě vteřiny zabodovala hláška o zloději, který přišel o nohu proto, že ve zlosti kopl do zapnuté cirkulárky. No vidíte, tak ono to s tou srandou přece jenom nebude až tak marné, jenomže na nic jiného si už opravdu nevzpomíním.

Nuda, přísnost, věcnost – tak to vidím já, o spisovatelství nemůže být ani řeč. Ale i tak to někomu takhle může vyhovovat. Byl-li jenom takový záměr, proč ne. Jenomže omezit se pouze na informativní a historický charakter – není to vzhledem k populární policejní tématice trochu málo a hlavně škoda?

Dobře, humor nemusí být všude, cukr se do svíčkové taky nedává, ale rozhodně je v lidském umu tuto policejní úsečnou úředničinu polidštit a slovně osvěžit nejenom tím, že se jazyk přetransformuje o století blíž. Bylo by tím hodnověrněji k povídkám a možná že i nějaká ta avizovaná pohádka by s vypětím všech autorových sil vykrystalizovala.  

Autor – právník, dal tuto haldu příběhů dohromady ze záznamů četnických stanic z celé republiky, takže každý čtenář si velmi pravděpodobně toho svého podvodníčka až vraha ve svém blízkém okolí najde. Já měl štěstí a hned několikrát, dokonce ze svého bývalého i současného bydliště.

Nevím kolik těchto případů celkem četl a jak důsledně vybíral, ale když kvantita převyšuje kvalitu, není to dobré. Napovídá tomu i to, že v některých pasážích jsem měl dojem, jakoby kniha nebyla určena pro všechny dospělé, ale pro zapomnětlivce a tupce nejvyššího kalibru. Viz doslovná citace dvou ukázek: „Semerád se zapřísáhl, že je to jeho první případ. Hned druhého dne ráno následovala v Semerádově bytě domovní prohlídka, při níž bylo nalezeno dalších šest ustřihnutých koňských ohonů. Tím bylo vyvráceno Semerádovo tvrzení, že se jedná o jeho první případ.“ Další: „Čím víc si mladík strkal ruce do kapes, tím více byly fialové. Jakmile si otřel rukou zpocený obličej, tak byl i zde zbarven anilinovou barvou. Zlodějovo poznamenání na obličeji trvalo více než týden. Kdykoliv si dal ruce do kapes svého oděvu, vytáhl je zbarvené do fialova.“

Co jediného pozitivního mi kniha dala je zjištění, že tomu kdysi dávno s řešením přestupků a zločinů bylo jinak. Žádné obtížné dokazování, lhaní, přímé a nepřímé důkazy, odvolávání první, druhé, třetí, ale v drtivé většině férové přiznání chyby, když se na to přišlo a na pachatele se věcně udeřilo. Možná tomu tak bylo proto, že tehdejší tresty se mi zdály poněkud shovívavější než dnes. Třeba takový pouhý půlrok natvrdo za zabití hysterické, žárlivé a týrající manželky, byť nešťastnou náhodou, (neúmyslné zabití,) by mi přišlo jako velice výhodný kšeft.

Jinak se v textu nachází přiměřené množství překlepů, tedy ještě v normě a našel jsem pouze jednu gramatickou chybu, kterou shodou okolností výše v závorce uvádím.

Přes všechny své názory nechci, abyste si mysleli, že kniha je špatná, to vůbec ne. Jen od ní nečekejte pohádkovost, uměleckost a překotný humor, ale pouze hojný výčet historických policejních událostí bez jakýchkoli příkras. Pod tíhou monotónnosti mi taky věřte, že to není knížka, která by se dala přečíst na jeden zátah, aniž byste z ní nezhloupli. Asi právě proto je pro zpestření doplněna akorátním množstvím obrázků, ukázek z předpisů a novin, z kterých vás duch historie a nostalgie určitě ovane. Knihu tak pozitivně přivítají nejenom zvědavci jak to tehdy za četnictví bylo, ale i hltači všech špatných zpráv, kteří jich nemají dost ani v současnosti a zřejmě jim cizí bolístky, neštěstí a tragédie druhých přináší potěšení, kdo si právě takhle často a rád dokazuje svoji lepší povahu, pseudovylepšuje charakter. Nepochybuji o tom, že takových je na světě dost.

Knížku si můžete stáhnout na: http://knihy.idnes.cz/cetnicke-pohadky-pro-dospele.html?___SID=U