Moje úžasná tchýně

Karel mohl sám sebe neustále dokola přesvědčovat, že to asi není správně, jenomže si nemohl pomoct, ta nerozhodnost tam byla pořád. Mohlo za to jediné, to krátké slůvko „asi,“ které prokazatelně připouští tu možnost, že uvažuje zcestně, že se přece jenom plete.

Tak co, děvenko? Připálíš mi?

Vždyť co je špatného na tom, mít v bytě vzorně uklizeno, nacházet věci na stejných místech, veškerá činnost aby měla pravidelný řád a Karel raději ještě jednou utřel stůl. Jenomže ať mu někdo řekne, kde je hranice obyčejné pečlivosti, tolerované umíněnosti, obsese, následného kompulzivního chování a při vyklepávání utěrky vypadlo ještě jedno tvrdé smítko. Byl rád, že ho lapil a že spadlo do dřezu. 

Karel se po týdnu přesvědčil, že dobu bez manželky přežil bez úhony, že robotem na povel rozhodně není, jak se mu nesčetněkrát snažila namluvit. Zařadil se tak mezi tu většinu, kterým manželský půst nijak neublížil, ba naopak. To jenom ony si myslí, že k tomu, aby se jejich uvězněný pajdulák po příchodu z práce doma vůbec hnul z místa, potřebuje instrukce, zákazy a rozkazy, nejlépe přesný návod z manželské příručky.

Ještě umýt nádobí, utřít nádobí a uklidit ho na správné místo, dát do pořádku záchod, vymydlit koupelnu a nejraději dvakrát, to všechno má Karel ještě v plánu. Nesmí zapomenout utřít prach v přízemí, nahoře, všude, vyleštit mikrovlnku, vysát celý byt, pak podlahu ještě setřít a nechat ji pořádně zaschnout. To aby se hned nepoťapkala, když bude vynášet odpadkové koše a na poslední chvíli zalívat pokojové květiny. Na okna si netroufá a s praním má na Věrušku raději počkat, ještě, že tak. Sklepa a půdy si všímat nemusí, dolů kvůli pavoukům chodí jen když je doma sama a nevyhnutelně musí a ještě hůř je na tom s podstřešními návštěvami, kde za dva roky bydlení ještě nebyla.

Po dopoledním úklidu byl Karel tak vyřízený, že si v obýváku lehnul a pak to šlo už nějak samo – okamžitě usnul. Z bezesného spánku ho probudil až vtíravě monotónní zvuk vysavače. Ale proč to? Že by mu v hlavě ještě přetrvávaly uklízecí dozvuky? Ale kdepak, to se jen takhle ohlašuje jeho Věruška z týdenního pololázeňského ozdravného pobytu a jak vidno, její stesk po domácích pracích musel být hodně velký.

Taky jedna z možností jak na sebe upozornit, ale přece jen, pozdrav je pozdrav a vítání je vítání. Nejspíš ho manželka přítomností své maličkosti jenom nechtěla budit a další  vzájemnou toleranci projevila opatrným luxováním, respektive zvolením režimu tichého chodu vysavače. Po Věruščině přítulném tangu s ohebnou hadicí následovalo španělské rodeo s prachovkou, aby se po necelé hodině protancovala až ku plotně. Zrovna na tomto místě Karel viděl svou Věrušku nejraději a právě tam k sobě prohodili několik milých slov. Nejvřelejší byla ta, proč doma aspoň trochu neuklidil a na dotaz, proč jsou v přelitých květináčích kytky seschlé, se Karel odevzdaně pousmál. Bráníš - li se, přejdi do útoku, vzpomněl si na svou oblíbenou hlášku a jal se odvážně konat.

Pod záminkou romantické scény při svitu zapadajícího slunce vylákal svou ženu na terasu a ze samé radosti z toho, že voda v zahradním bazénu bez jakékoli údržby po týdnu nezezelenala, do něj Věrušku oblečenou hodil. Když se z něj bleskurychle a naštvaně sápala, Karel ji popíchnul, ať nespěchá a ve vodě si užije, že její oblečení po namočení sušší stejně nebude. Tato legrace se však nějak nepovedla.

Na týden z domu Věrušku rád odeslal proto, aby přišla na jiné myšlenky, odpočinula si, uklidnila se, poznala jiné ženy, jiný svět a hlavně jiné priority. Kvůli domácí pohodě by se dokonce smířil i s tím, kdyby tam i stokrát někoho obšťastnila, leč mýlil se. Znatelně si nevrzla ani jednou. Nechť mu to poslouží jako zkušenost pro příště, kdy by se měl vytasit s jiným kalibrem, nejlíp s destinací arabské země, kam Věrušku pošle s vlasy na blond a vydatnou zásobou kysličníku v kufru. Napjatě pak bude vyčkávat šejkovu nabídku na mezinárodní výměnu za jakýkoli počet velbloudů, ať už bude směnný kurz jakýkoli.

Ale zpět k neveselé současnosti. Bylo jasné, že je zle a nespíš i bude hůř. Ve své zvídavosti pokračovala dotazem, proč aspoň neumyl nádobí. Jó kdyby tak věděla, jakou horu porcelánu zvládl ráno, a teď za to neumyté nádobí považovala pouhý talířek a příbor z oběda. Dovolil si namítnout, že to málo přece nikam neuteče, že si určitě stěžovat nebude a nejspíš spokojeně a bezúhonně přečká ve dřezu celou noc, tím snáz v případné společnosti nádobí jiného.

Jenomže ona měla vždycky svou pravdu a podle toho se tak i konalo. Věruška vzala do ruky houbičku, Karel utěrku a hodně si dával záležet na tom, aby tři kousky nádobí schoval přesně tam, kam patří. To zvládal, ale když si všimla, že to, co drží v ruce není utěrka, ale hadr na utírání rukou, moc nechybělo, aby už vzorně uložený talířek a příbor neskončily pod vodou znovu.

Na tomto chování však nebylo nic mimořádného, taková je pokaždé, když si nevybere svou pravidelnou ranní dávku nasranosti (RDN.) Karel se tak nejspíš měl na co těšit, neboť nejenom ráno, ale zřejmě celý týden buzeračně abstinovala. Zubní tuba v koupelně byla málo zašroubovaná a na špatném místě vytlačená, v umyvadle objevila od holení několik nanočástic vousů, vana byla špinavá, protože v ní objevila jedno malé ošklivě vypadající cosi. Koupelnové extempore završila tím, že Karla při sprchování seřvala za to, že si do dlaně dává hodně mýdla a proto se i déle, tedy neekonomicky sprchuje.

K dalšímu hněvivému vzplanutí stačilo na věšák krčivě pověsit osušku, kvůli větrání do chodby málo otevřít koupelnové dveře (co na tom, že Karel tudy chodí v noci čůrat a hrozí mu devátá boule na čele,) špatně utřít (rozmáznout) dvě kapičky na zrcadle a úplně zapomenout na pečlivé osušení vany, umyvadla i baterie. Poté se celá vykřičená a zklamaná zamkla v ložnici, takže Karel toho dne spal zcela zaslouženě v obýváku na gauči.

Do jisté míry ji chápal, vždyť unavenou a z něj nešťastnou Věrušku by v ložnici celou noc budil svým chrápáním, posmrkováním, cukáním nohou, vrtěním, ale i hlasitým zhasínáním a zavíráním dveří po návratu ze záchodu.

Ale stejně, má to ale čipernou ženušku, nejspíš stejně hodnou a milou jako pan Hanzlík ve Slavnostech sněženek, mohlo by někomu připadat. Ale asi ne tak docela, nemůžou si být podobné už jenom proto, že ta jeho nosila natáčky a hlavně je jenom filmová, takže stoprocentně neskutečná!

Brzy ráno Karla překvapivě nevzbudil rozparáděný vysavač, ale Věruščino zděšení nad tím, proč jí ujedl z mističky tolik angreštů. Takto razantně položená otázka nedala Karlovi k zapírání žádnou šanci, a proto se ke krádeži osmi bobulí okamžitě přiznal. Neomluvitelným proviněním, které večer vykonal, si byl zcela vědom. Při odběru hrstičky malých a kyselých angreštů (proto si jich taky nevzal víc,) pečlivě zarovnanou rovinku svým nepatrným hrábnutím mírně narušil a co především, po sobě nezarovnal!

„Já to měla na koláč, bude toho málo, s buchtou ke kafi se rozluč…!“ rozčilovala se, a Karlovi nezbývalo nic jiného, než nářky oddůvodnit, vzdálit se, jít. V pyžamu, s mističkou na zahradu, z které se vracel dokonce s šestnácti bobulemi.

„Na, tady máš dvojnásobek přidané hodnoty jako odškodnění“ a odpovědí mu bylo Věruščino nevlídné zabručení. Prosím, toto brumlání si nespleťte se sexy zavrčením nadržené tygřice, které chlapa potěší, vzruší, nažhaví, až mu z toho stoupne nejenom sebevědomí.

Při snídani, jak jinak, Karel funěl jako prase, choval se jako nemotora, protože kouskem džemu ušpinil talířek, čaj si vražedně osladil dvěma kostkami cukru a považte, poté ho nepřijatelným způsobem i míchal. Jeho teplotu špatně odhadl, proto byl obviněn ze srkání a vůbec, při snídani se tak nějak celkově hýbal i jedl hlasitěji, než Věruška uznala za přípustné. A když se poškrábal na hlavě, nařkla ho za pád vlasů a lupů všude kolem, čímž dělal, jak jinak, všude ohromný bordel.

Po velkém záchodě byl tázán, co tam dělal skoro deset minut, když ona to má za dvě, proč na to svoje veledílo, provázené nadměrným hlukovým doprovodem, splachuje natřikrát, když jí stačí jedno a proč to po něm vždycky tak páchne, když po ní vůbec. To vlastně věděla proč, protože Karel se v práci určitě láduje bůhví čím a vůbec si tak neváží jejích zaručených životosprávných rad.

Přesto byl Karel tomuto rannímu kázání rád. To proto, že Věruška si tím svou RDN už vybrala, což předznamenávalo klidnější rodinnou atmosféru odpoledne a když k dobru ještě něco přidá, mohla by vydržet až do večera. Preference lepšího se zvýraznily hned za chvíli, neboť na návštěvu nečekaně dorazila Karlova milovaná tchýně.

„Nazdar všichni, tak jak se máte a kde máte děcka?“ pravila a Karel se pousmál, neboť už tušil, co bude následovat.

„Jaký všichni? Když tak oba, protože jsme tu jenom my dva a před týdnem jsem ti přece říkala, že budeme bez dětí. Ale co tady děláš? Já s tebou nepočítala, nemám pro tebe oběd!“ 

„No aby sis z toho neucvrnkla, ty perfektózo jedna. A do mého oběda se laskavě neser, protože z těch tvejch blivajzů abych na pořádný hovno tři dny čekala,“ odpověděla na rovinu, protože své dcery se vůbec nebála.

Karel věděl, že tchýně je tvrdá, na kde koho hodně upřímná až prudká, ale toto bylo i na něj hodně silné kafe. Avšak otevřelo mu to oči natolik, že si z mozku rázem vymazal to neustále pochybovačné slůvko „asi.“ Uvědomil si, jak právě proto a jak moc svoji tchýni zbožňuje!

Od toho okamžiku začal rozumně a bez okolků zatím jenom uvažovat a hned ho napadla jedna hodně velká ošklivost: Bože, jak ze sebe tahleta správňácká osoba mohla vyklopit něco takového, aby z toho posléze vzniklo něco tak praštěného, nedceřinného!