Věrní jako pes

Letní povídka pro Víkend MF DNES           Pohled na Jůlinku nebyl ani trochu příjemný. Pohyb staré kočky s povadlým, boulemi posetým břichem, nevěstil nic dobrého. K jídlu se každým dnem dostávala stále obtížněji. Vody se napila už jenom trochu, z vedlejší misky ochutnala jen pár granulí a loudavým tempem se odšourala nazpátek do pelíšku.

Pan veterinář měl v maligní diagnóze jasno a Karel mu musel dát zapravdu. Přesto si říkal: Co kdyby? Co kdyby najednou? Vždyť zázraky se dějí i ve světě zvířecím!

Poslední návštěvy na veterinární stanici tak nebyly vůbec veselé. Předaleko měly zrovna k té první, kdy svého vyvoleného pana doktora spatřili poprvé. Byl menší postavy, silnější, vousatý a hlavně příšerně uječený. Přesně vystiženo: Něco mezi chlapem, ženskou a psem a Karel se tomu s Julinkou ještě dlouho po příchodu domů smáli. 

A že spolu prožili nejednu hezkou domácí chvíli. Julča si často hověla vedle Karla na gauči, jindy si zase vyhlídla místo v křesle nebo na topení. Nechala se hýčkat, hladit, spokojeně předla, ale jen se jí jenom trošku něco znelíbilo, dovedla i drápkem pohrozit. Dívali se spolu na fotbal, sledovali pěkné i méně vydařené filmy, rozčilovali se nad zprávami i nad jinými televizními hloupostmi.  Na zahradě pod ořešákem si toho tolikrát měli co povyprávět, jindy zas, kdy nikomu nebylo do řeči, se jim tak nádherně společně mlčelo.

Ale přišly i chvíle nedorozumění, vzdoru a mladistvé nerozvážnosti. Několikrát se Jůlinka zaběhla a starostlivý Karel už myslel na to nejhorší. Pozdě usínal, neklidně spal, budil se. Celé noci nechával přede dveřmi rozsvíceno, s obrovskou tíhou na srdci zatoulanou Jůlinku vyhlížel i ve tmě. Tolik si přál, aby se vrátila, aby se jí nic ošklivého nestalo. Na kole objížděl nejbližší vesnice, hledal ji na silnici i v příkopech, otevíral popelnice, ptal se po ní.

Jaká pak bylo Karlova radost, když se pokaždé vrátila, že si svou zaslíbenou cestičku k domovu našla. Moc dobře věděla, kde je jí nejlíp a dočká se pomoci, kde na ni čeká štěstí. No ale jak ta po týdenním odloučení vypadala! Zubožená až běda! Špinavá, zakrvavená, pohublá a vyčerpaná, téměř k nepoznání. Na nějaké zlobení nebyl čas, nastala chvíle dát se do práce. Karlova péče  udělala své a tak měl svou starou dobrou Julču opět u sebe. Odvděčovala se mu pak nosením zakouslých myší a ptáčků, ale zrovna po takových projevy vděku Karel netoužil. Hlavně ne tak dlouho.

Ale i on přinesl Jůlince jednu velice těžkou chvíli. Pravidelně běhával a jako pokaždé se i onoho letního dne s Julčou rozloučil s tím, že bude za 38 minut zpátky, že si jen dopřeje své oblíbené sedmikilometrové přespolní kolečko. Toho teplého dne mu však běhání trvalo tři dny. To víte, byla středa a to se může stát cokoli.

Přibližně uprostřed dvoukilometrové spojnice mezi silnicemi se mu udělalo zle a zkolaboval. Karel byl zodpovědný, mobil měl u sebe i tentokrát, ale vytočit číslo už nebylo v jeho silách a zamávat motorovému rogalu nad sebou už taky nedokázal. Ještě, že nemával, že upadl rovnou jako podťatý a pozorný rogalista si ležícího běžce všiml. Právě on zavolal záchranku. Mohl tak tvrdit, že pomoc shůry mu seslalo samo nebe, ale Karel to viděl jinak. Sice neví jak, ale o pomoc se mu nejspíš postarala Jůlinka. Některá zvířata tragickou předzvěst vycítí. Toho dne mu Jůlča připadala nepokojná, nevrlá a u vrátek ho dokonce kousala do lýtek.

I ty Jůlinčiny porody a topení koťátek – kočičích štěňátek, jak jim říkaly sousedovic děti, spolu pokaždé nějak se smírem zvládli a zas jim bylo na nějaký čas dobře. Věrní si navzájem, v dobrém i zlém.

Teď je však jinak. Jeho milovaná Jůlinka umírá a kdy se odhodlá pro smrtící injekci, je jenom na Karlovi. Přesto by pro ni ještě něco hezkého rád udělal, něco úplně naposledy, aby se s ní co nejpřátelštěji a nejdůstojněji rozloučil.

Rozhodl se, že jí přece jenom dopřeje kočičí přepravku, jejíž koupi tak dlouho odkládal. Peněz neměl Karel nikdy nazbyt, proto ji k panu veterináři nosíval ve velké mrazící tašce, v které se pokaždé nepokojně vrtěla. Ano, je rozhodnuto a peněz litovat nebude. Pro Jůlinku určitě ne! V obchodě si bude přát přepravní box ten nejkrásnější, i kdyby měl být ze zlata.

A taky že byl! Barevný, nádherný, prostorný! Umělohmotný s dvířkama, větracími průduchy a jeho rukojeť padla Karlovi skvěle do ruky. Přepravku honosně vystele a Jůlinka si v ní může spokojeně lebedit. Škoda jen, že už jenom při cestě tam a nazpátek. Karel udělá vše proto, aby se na své poslední životní pouti a první nebeské, cítila jako v bavlnce, jako v posteli s nebesy, odkud není návratu.

Kdepak kočičí hřbitovy, žádná urna a spalování. Uspanou Jůlinku Karel zakopal na místě v zahradě, kde odpočívala nejraději. A tak by to podle něj mělo být i s lidmi. Hřbitov nebo pomníčky v místě tragédie nechápe. Kolikrát během života onen zemřelý hřbitov navštívil a že by zrovna tam bylo oblíbené místo pro kohokoli? A odpočívat v pokoji na neznámém místě, kde smrt nebožtíka zastihla? Kdepak, místo posledního odpočinku každého by mělo být tam, kde se cítil za života nejlíp. V případě Jůlinky to bylo pod ořešákem a až nastane Karlův čas, přál by si ležet hned vedle ní. 

Pelíšek po Jůlince Karel uklidil do garáže, ale její nová přepravka byla neustále v pohybu. Truchlící Karel jako by si nepřál na Julču zapomenout, pořád ji přesouval sem a tam. Vozil ji s sebou v autě, společnost mu dělala na zahradě a tichým partnerem mu byla i na křesle v obýváku. Je sice prázdná, ale škoda takové krásy někde mezi haraburdím.

Ale třeba už brzy přijde den, kdy si Karel řekne: Dost! Tolik peněz mě stála a jenom se do ní zbytečně práší. Je načase, aby byla zase k užitku, aby se zrodila Jůlinka nová. A nejspíš se tomu stane ve středu, kdy je možné cokoli.