Nejenom jahodový koktejl

Letní povídka pro Víkend MF DNES                     O tom, že dopoledne se synem vyrazíme na jahody, jsme při snídani ještě nevěděli.

Taky břichabol nebo dokonce děťátko? I tak jsem mohl dopadnout :-)

Sice jsem zalitoval pořádného kafáče kakaa a tří kousků pečiva k snídani, ale opravdu jenom trošičku. Samosběr jahod v mém každoročním podání totiž nikdy neznamená pouhé trhání do košíku, ale zároveň i vydatnou ochutnávací svačinu.

Přivezli jsme jahod dvanáct kilo a už u vchodu jsme to schytali jaksepatří. Rázný manželčin příkaz totiž zněl: Kil maximálně pět, jinak se mi domů nevracejte! Rozvážně smýšlejícím ranám přeplněnými košíky jsme se oba úspěšně vyhýbali a tak nějak všichni jsme byli nakonec rádi, že se nejméně kilo červeného střeliva vysypalo. Ale jinak je moje žena zgruntu hodná ženská, to zas ne že ne, to na první pohled jenom tak nepříznivě vypadá. A když si pak upravila svou červenou sukýnku a bojové košíky se jí v rukách dokolíbaly, už byla zase tou nejhodnější přerostlou Červenu Karkulkou pod střechou. 

Ochutnávka jahod při sběru jako tradičně sice proběhla, ale na zahradě při jejich odstopkování, mlsné pokušení pokračovalo. Ženu, neustále lamentující, co si s tou hromadou červeného svinstva má počít, však napadla spásná myšlenka výroby marmelády později a jahodového koktejlu rovnou okamžitě.

Bylo horko, tak jsem si dva, tři vnucené koktejlové kalíšky dal jenom abych neurazil a na oběd byl králík na smetaně. Velký králík a na třiatřicítce smetaně králík!

Po delší době vstávám ze židle. Ale co to? Co se to o mě pokouší? Najednou se dostavuje nějaká jiná nevolnost než ta známá, příjemně motavá po lahvince pozdního sběru. A sakra! Zdá se mi to nebo ne? Bolí nebo nebolí mě břicho? Přesvědčuju se, mačkám ho, au! a odcházím v předklonu. To bude dobrý, to rozejdu, věřím si, ale v kuchyni jsem si ke stolu sedl okamžitě a moc rád.

„Á bude králíček. A bramborové knedlíčky k tomu!“ oči se mi rozjasnily a svůj břišní stav jsem ignoroval. Můj překvapivý žaludeční dyskomfort se tedy pokusím zajíst. A taky zapít nealkoholickým pivem, protože hned po obědě se chystáme odjet na procházku kolem Velkého Dářka.

„Ještě tu zbylo trochu jahodového koktejlu, dáš si?“ nabízí mi moje přejícná žena.

„Ne, díky, to by na pivo nebylo být to nejlepší,“ snažil jsem se své indispoziční projevy maskovat i nadále. Že jsem nemusel? Ále musel! Kdo myslíte, že se před každým až doposud chvástal, že má žaludek jak lenochod, který bez úhony sešrotuje skoro všechno?

Hodinovou cestu autem jsem uřídil poměrně v pohodě asi jenom proto, že jsem seděl, že jsem se nehýbal. Terno začalo až pak.

„Co je ti tati, že nestíháš? Ty máš zase něco s kolenem?“ ptá se mě všímavá dcerka.

Kdyby jenom s tím, to bych si pomohl elasťákem a klackem, ale jak mám ulevit břichu, když necítím nutkání horem ani spodem? Při každém kroku cítím bodavou bolest, to už nezatajím a vyrukoval jsem s pravdou ven.

„Asi ten králík mi nesedl. Nebo jsem si neměl dávat těch knedlíků 14, mělo mi stačit 12.“

„Moc žereš a já ti to říkám pořád. Tak ti třeba. A nezdržuj a hni sebou!“ měla ve mně manželka jasno.

Její pravdivá slova mě vůbec nepovzbudila a tak jsem za rodinkou skučel a vláčel se dál jako vyčerpaný Meresjev a k tomu ještě břišně ochromený. A to jedenáctikilometrová procházka sotva začala! Naštěstí pro mě přišla úleva hned po pěti kilometrech, kdy jsem si konečně sedl. V radostínské hospodě se mi udělalo okamžitě líp.

„Dal bych si preso, Marlenku a jedno pivko, no, pro tentokrát raději malé,“ bylo by mi hloupé sedět tam jako u suchánků a žena mě obdařila zaujatě výstižným pohledem.

„To je dobře, že už je ti líp,“ prohodila lakonicky. Že by mě měla přečteného?

Náprstek kafe na dva hlty, kousek sladkého a malé pivo na spláchnutí toho všeho. Takový pakatel mi přece nemůže uškodit! Nikdy předtím, takže proč zrovna teď?

„Tati, asi se ti rosí čelo. Nemáš teplotu?“ všiml si syn Danek.

„Ale kdeže, to na mě jenom trochu svítí sluníčko. Poposedni si kousek a hned bude po horečce!“

„Hovno sluníčko, vždyť ty hicuješ!“ přistála na mě manželčina ruka.

„To bude dobrý, to vyřeším, to zchladím pivem!“

Jenomže nezchladil, nevyřešil a bylo mi čím dál hůř. Mizernou náladu mi nezlepšily ani tři gramatické chyby objevené v jídelním lístku, v čele s „držkovou“ polívkou, ba dokonce ani dva motorkáři chlastající nealko pivo. Tak je to správné hoši, orgány musíte mít zdravé! Přesto, jak rád bych právě teď na jejich motorku nasedl a nechal se odvézt na nejbližší protibřišní oddělení.

„Tati vybli se, ať je ti líp. My to nikomu neřeknem!“ radí mi přemýšlivý syn. 

Tak jsem to v lese zkusil. Nikde nikdo, dva prsty do krku a dcerka ode mě zdrhala, jako bych šířil smrtící infekci pouhým pohledem. No jo, je to znát, nejrychlejší žačka třídy, vybavila se mi její poznámka ze třetí třídy, kterou hrdý taťka podepisoval. Dcerka Barča má totiž ze zvracení fóbii. Jenomže ne jen tak ledasjakou, ale přímo obrovskou! Když viděla našeho peska třikrát po sobě sníst stejnou rajskou s kolínkama, týden z toho nejedla. Tak jsem se snažil aby mě neviděla a ani neslyšela, ale copak to jde? Zvracet potichu?

 „Mami, já se bojím!“ Och, jak jenom je ta naše dcerka miloučká a citlivá!

„Neboj, taťka bude vpořádku!“

„Ale já se bojím o sebe!“

O sto metrů dál se pravdomluvně mluvilo taky.

„Danku, nefoť mě, nebuď úchylnej!“ cítil jsem ho za sebou.

„Ale já tě nefotím, tati!“

„Tak mě nenatáčej, jůtůb mám rád, ale ty jsi přece slušný puberťák, že jo?“

Ne, nešlo to, svého cíle jsem nedosáhl a Danek byl zklamaný. Jako Tarzan v říji jsem jenom planě křičel a k autu nám zbývaly poslední dva kilometry. Hurá, už tak brzy! Kde bude sezení, bude i úleva!

Jenomže jsme ještě stihli zabloudit a ze dvou kilometrů bylo najednou pět, což na mě zapůsobilo jako pořádné šťouchnutí kopím do břicha. To se ve mně protočilo ještě jednou a to už téměř v cíli, kdy Danek uviděl výletní kiosek a vykřikl: Jé, dal bych si langoš! V tu ránu mi začalo být hůř i bez dvou šmátrajících prstů v krku. Já utíkal od rodiny, rodina k langošům a šťastni byli hlavně proto, že jsem se k nim nehlásil. Ucítit jídlo nebo dokonce o něm slyšet, ve mně vyvolávalo neskutečné trýzno.

Nepřiznal jsem se předem, ale pěkně hnusně mi bylo i v autě. Vadilo mi horko, vadil mi čerstvý průvan, vadilo mi všechno a zavíraly se mi oči.

„Tobě se chce spát, že jo?“ neuniklo manželce. Jak to sakra zase poznala?

„Blázníš? Ani náhodou!“

„No, nevypadáš na to. Stejně na tebe budu celou cestu mluvit. Jenom tak, pro jistotu.“

Copak o to, když to nebude povídání o kulinářských receptech, přežiju to. Jenomže ona se se mnou chtěla bavit, takže očekávala i odpovědi.

„Co prosimtě? Co bych ti měl asi tak povídat. A když už, upřesni co.“

„Jak co? No něco, prostě něco. Něco cokoli, přece!“

Nesmírně konkrétní a neméně přínosnou diskuzi jsem přerušil záhy.

„Ne, teď ne, zrovna teď mluvit nemůžu!“

A tak jsem i učinil, fakt bych to nedal. Břicho mi dávalo pocítit každé vlastní slovo, každý jeho orgán, svaly i bránice, to všechno ve mně při každém písmenu nepříjemně vibrovalo. Při řízení jsem mlčel, načež moje tolik bezpečnostně odhodlaná žena vedle mě usnula, aby se pak žensky instinktivně probudila pouhých pět kilometrů před domovem.

„Nemysli si, celou cestu jsem tě sledovala!“

Jasně, já vím, jak jinak. Ozvala se i dcerka, že se nudí. No bodejť by neměla roupy, když neskomírám bolestí, neřvu jak na lesy a zezadu se jí zdám být v pohodě. Tak potom jakápak má být se mnou zábava!

„Tak ty se nudíš? V pohodě, stačí říct. Elá hop! Mám tu pro tebe křížovku!“ určitě zaboduju a sahám do šuplíku. Zrovna o této dceřině zálibě vím. Křížovkový časopis jsem koupil při zpáteční cestě z dovolené v Rakousku na jedné čerpací stanici tajně. Mělo to být překvapení, na které jsem zapomněl.

„Ale tati, vždyť je to německy!“  

„Cože? Opravdu? Ale vždyť už se učíš němčinu, ne?“

„No jo, ale tohleto přece nejde, vždyť já tam ničemu nerozumím.“

„Ále no tak, nedělej z toho vědu a snaž se trochu, my ti to kontrolovat nebudem!“

Doma jsem se osprchoval, vzal si prášek – vědomně nejmenovaný 40mg inhibitor protonové pumpy a ulehl. Nepokojně jsem se obracel doprava, doleva, sem tam si jemně ulevil odzhora i odjinud a spokojeně se tak utvrzoval v tom, že to je dobré znamení, že se z problému sice pomalu, ale nenásilnou formou dostávám. Vyležím, vyprdím a vyříhám se, tak!

Ale náhle mě něco probudilo a nevěděl jsem co. Sedl jsem si, vyčkával. V tom přichází manželka a já na ni, že mi je asi už líp a že za ní do obýváku co nevidět přijdu. Ale prý se už obtěžovat nemusím, protože jde zrovna spát. No a pak se panečku začaly dít věci!

Vykulily se mi oči, pak jsem se prohnul dozadu, pak sehnul s hubou až u podlahy a tryskem pelášil na záchod! Co tryskem? Já jsem se tam snad v mžiku teleportoval! Naštěstí nemám fobii na zvracení, takže o tom, co budu nad mísou dělat, jsem nepřemýšlel. Konal jsem. Ostatně, nebyl čas, tělo si řeklo samo. Vyšlo to ze mě jako oheň z draka a dokonce několikrát! A chudák Danek s foťákem nikde, tuhletu absenci jen tak nerozdýchá.

Vytřeštěný pohled do záchodové mísy mi jasně řekl, že když už v ničem, aspoň v tomhle jsem fakt dost dobrej. A taky skromnej, když se se svým dílem vůbec, ale vůbec nikde nechlubím. Ale co hlavně, od té doby jsem už byl nadobro odžravený, tedy dočista uzdravený. Jako mávnutím kouzelné šavle.