Až přijde Klárka

Když se sestřička svého doktora už asi po sto padesáté, poslední dva roky už rezignovaným, znuděným tonem zeptala, kdy už konečně půjde do důchodu, on naopak mile až posměvačně odpověděl opět stejně, že až přijde Klárka. 

V ten moment ani jeden z nich netušil, že sto padesátá první otázka už nepadne.
Doktorovi se při tom obvykle vybavila vzpomínka na pacienta, který mu od prvního setkání tvrdil, že on tady už dlouho nebude, že maximálně deset let, jenomže když po patnácti letech Karel z této ordinace odcházel, pacient zůstal a svými deseti lety tam odhodlaně straší praktika už jiného. Karel to má podobně. Sestřičce Božence už dvanáctý rok tvrdošíjně tvrdí, že své praxe se vzdá jedině tehdy, až přijde Klárka. Nemyslí tím svou první lásku z druhé třídy Klárku Žalčíkovou, ba ani jeho stejnojmennou kočku domácí, ale tu dočista jinou, herečku Melíškovou. 
"Kdybyste raději řekl, že až naprší a uschne, bylo by to vtipnější, jenomže to ne, vy mě pořád lakujete, a já nevím, co mám tomu svému pořád říkat," povzdechne si.
"A tak velice prosté to je. Odpovídejte tak, jak slyšíte, tomu svému hochovi, nedočkavci jednomu!" odsekne jí jen tak naoko.
"Prosila bych manželovi, už manželovi, podotýkám, a už dva roky i doktorovi. Vloni jste nám byl na svatbě, ale to vy si nemůžete pamatovat, vy jste stejně duchem pořád jinde, u té své Klárky. A ví to vůbec ta vaše, že o ní tak básníte?" zapátrá po možné doktorově slabině.
"Ba že ví, to se neutají, a taky nic nezmůže. Postě to tak je, berte to jako fakt a hotovo, že nebude jinak, dokud...," a až skoro hnusně se na sestřičku zadívá.
"Já vím, dokud nepřijde, hmmm, a zrovínka sem k nám na Vysočinu. Co na té vaší vysněné komediantce vlastně vidíte? Vždyť jsem si ji musela vygůglit, abych vůbec věděla, jak vypadá. Vždyť není ani moc hezká, spíš tuctová až divná, a ten její odporně pisklavý hlas!" nechápe doktorův cit pro krásu.
"No právě!" a slastně se zasní. "A prosil bych neurážet! Ale co bych vám vysvětloval, vy jste žena, vy kráse žen prd rozumíte. Černé, ostře konturované mikádo, obličej šmrncnutý do Asiatky, líbezně zvonivý hlas. To je vám snad málo? A pošlete dalšího pacienta, než se rozčílím, než si to rozmyslím a změním ji třeba na Renée Zellweger."
Jenomže to neměl říkat. Známou americkou herečku, alias Bridget Jones, sestřička znala lépe. Její blonďatá hříva jí připomněla Marilyn Monroe, respektive jednu překvapivou scénu z filmu Můj týden s Marilyn. V ní si totiž dělal majitel hospody srandu z toho, že něco bude, co přesně, si sestřička už nevybavuje, ale že se tak stane, až k němu zavítá božská Marilyn. A co čert nechtěl, spolu s jejím týdenním milencem do pubu opravdu zavítá! A bylo rozhodnuto, půjde do toho! 
Boženu to nemálo úsilí přes Českou televizi stálo, ale posun vpřed, krůček po krůčku, svého cíle, telefonního čísla, dosáhla. Pak následovalo vysvětlování, přesvědčování, také osud i náhoda tomu chtěla, že by to mohlo v červenci klapnout. Herečka totiž bude s rodinou na dovolené kousek odsud, ve Svratce! Teď už jen zbývalo se toho dočkat. Tři měsíce ode dne D se táhly jako slimák po dálnici. Čím blíž, tím větší nervozita, střídající se s těšením i zděšením, jak to všechno dopadne. A jestli vůbec přijde, protože jak známo, slibem nezarmoutíš... Ne, to se nemůže stát, takovou šanci si mezi prsty nenechá proklouznout, návštěvu jí ještě včas připomene. 
Ve čtvrtek, v onen den D, měli v Herálci do šesti, a ctěná návštěva měla dorazit kdykoli odpoledne. Právě uběhla čtvrtá, čtyři pacienti do hodiny, tedy běžný odpolední průměr, nastal čas na kafe. 
"Tak jo, jednu malou mrštíkovskou Maryšu bych ještě risknul," zrovna dnes použil svou občasnou průpovídku, a sestřička rozumí, co tím sleduje. Touha po převzetí praxe jejím manželem je přec tak veliká.  
Mezi čtvrtou a pátou pacienti už jenom tři, a pan doktor se začíná nudit. Vstává od počítače, odchází k oknu. Čím dál častěji a to není dobré.
"Seu na ten podělaný youtube, stejně je to jenom žrout času! A venku je tak krásně, nemyslíte?" vzteká se a zároveň i kochá se na pouhý dům Majorových s garáží a haldou dřeva na dvoře. 
"Hlavně žádné zaječí úmysly, doktore," zmocňují se Boženy obavy. Protože co když nepřijde? Její snaha nesmí přijít vniveč! Čas plyne už k hodně pozdnímu odpoledni - tak kde ksakru ta jeho baba vězí? Ještě včera se dušovala, že nezapomene. Čemu ve slově odpoledne nerozuměla? Nervy na pochodu, ta jí ale dává zabrat!  
Jen si to Božka domyslí, popojde k oknu, snad aby doktora nějakými kecy od předčasného úprku odradila, ale také se potřebuje u otevřeného okna zklidnit. Nepodaří se jí to, vidí přijíždět neznámé auto. Které zastavuje! A ona vystupuje! Božena ji poznává a dech jí běží stále jako z kopečka.
"Hmmm, koukám, že náš pan zubař má klientelu jaksepatří," komentuje krátkozraký doktor pěkné auto i paničku, jejíž sukýnka v mírném větru s elegantní necudností tak podbízivě vlaje. Božena napnutá k prasknutí, další scénář je pro ni bílý list, takže bude improvizace. Uf, jak to jenom dopadne? Bude nevrlá jako ve filmech, nebo je to sympatická ženská? A prozradí ji? Nepodstatné, stejně to doktor prokoukne.
"A co když jde k nám, pane doktore?" vykodrcá ze sebe.
"Nesmysl, my jí zoubky nespravíme. Ale zatoulat by se sem mohla, to zas proč ne," zavtipkuje.  V Božce hrklo. To nedomyslela, obě nedomyslely. Co jí vlastně bude? Ach jo! Ale třeba si to moc bere, ať se v tom vykoupe sama, ať se předvede, jaká je to hérečka!
Nedočkavá Boženka se jde do čekárny přesvědčit, jestli jejich ordinaci našla. Šikovná, byla tam. Teď už jenom, děj se vůle boží. Po běžném dotazu k doktorovi jestli může, Klárka bezostyšně vchází. Božka je našponovaná jako nikdy, naladěná, že by uslyšela i prd slona z Indie. Pozdraví se navzájem. 
"Ale vy asi nejste naše, co? Chalupářka?" doktor se na pacientku sotva podívá.
"Ne, to ne, pane doktore, nic z toho. A vadí to?"
"Vůbec ne, i na přespolní jsme tu připraveni. Dám si vás do nepravidelné péče a bude, " a až teď se na pacientku zadívá pozorněji. 
"No, nedá mi to, víte vy vůbec, komu jste podobná?" znepokojí ho to.
"To nevím, ale kdysi mi kdosi říkal, že nějaké té naší herečce, ale už si nevzpomenu, jak se jmenuje."
"To zas vím já. Na Kláru Melíškovou, znáte ji? Dokonce i ten hlas máte podobný, to by jeden nevěřil," a nevěřícně kroutí hlavou.
"Ale neříkejte, dokonce i hlas," zareaguje teatrálně naivně.
"A nevěřila byste, ve Svratce máme Babiše. To je, co?" vyjekne nadšeně, což se se stejnou vášní nepotká. Ale abyste si nemyslela, už dvakrát dostal málem přes hubu. V hospodě, samosebou. Než ukázal občanku. Ale co to tady pořád plácám, nejdřív si vás musím dát do počítače. Takže, jak se jmenujete?"
"Melíšková... Klára Melíšková" a doktor ťuká. 
"A já jsem zase Bond... James Bond. Tak jo, jako for dobrý, ale teď vážně."
"Ale já jsem vážná. A jestli je to málo, umím se zatvářit ještě vážněji," a vyrobí tu svoji nezaměnitelnou grimasu. Ustní koutky povislé až k bradě, že by i nejpodkovější podkova pukla závistí. Karel silně zaváhá.
"Takže občanku, prosím..." 
"Není problém, tady je." Zadívá se do ní, až mu z toho obočí mu vyjede až na čelo, kde se ztluče s vráskami, které zaskučí bolestí, protože nemají kam utéct. Zdá se nebo nezdá se mu, že slyší zadržovaný smích?
"A bydliště?" ptá se, ale to už má v krku sucho jak na výstavě kaktusů. Sice těžkopádněji, ale došlo mu to. Byla to past, která je pro něj začátkem konce. Hlavu od klávesnice zdvihá pomalu, nejistě. Ještě nikdy víc se neobával nastávajícího - pohledu tváři v tvář. Teď! Klárka se snaží zakrýt obličej, a přec ji poznává! Doktor vyletí ze židle a zastaví se až o okno do dvora. 
"To snad není možný, to snad není možný!" vykřikuje. Dech se mu zrychlí jak běžcům před startovním výstřelem, jeho tep by nejraději z tepny vyběhl. Lapá si tam u okna po dechu, sestra stojí u něj, připravená s igelitovým pytlíkem v ruce.
"Dobrý, dobrý, už dobrý," povídá hlavně sestřičce, a jde si do svého křesla opět sednout. Statečně, poslušně, odhodlaně, už zklidněně.
"Omlouvám se, ale to víte, takové návštěvy tu jaksi nemáme na denním pořádku. Takže jsme skončili u bydliště té, jak jste jí podobná," dává se Karel rychle do formy, přičemž - zdálo nebo nezdálo se mu, že se tomu Klárka malinko pousmála? A pak už jenom přivřel dveře, aby mohl pacientku nerušeně vyšetřit...
--------------------------------------------------------------------------------------------------------------
"Tak kdypak skončíte, pane doktore? Kdypak tu uvolníte místo tomu mému doktůrkovi? A víte co nechci slyšet!" udeřila na něj Boženka hned, jak vešel následujícího dne do ordinace. Oj, jak se na tento okamžik těšila! Věděla totiž, že on sliby plní.
"No, to víte, sice přišla, to zas jo, ale upravíme to asi takhle. Ještě má dorazit na  kontrolu, takže až po ní, jo? To víte, nerad bych odešel od rozdělané práce."  
A to je taky pravda, i to musela Boženka doktorovi přiznat. Ale pak se to stalo. Asi měsíc od dovolené vzácné pacientky svůj slib konečně splnil.