Taky míváte před barákem loužičky?

To si tak jednoho krásného podvečera s přáteli libujeme v naší zahrádce, když v tom od silnice vyběhne z auta žena s malým dítětem způsobem, z kterého se dalo vyvodit jen jedno jediné. Dítě si vynucuje čůrání!  

Matka ohnutá, ruce na půlkách bělavé prdelky si to šine směrem k nám před náš plot. Okamžik, kdy nás uviděla, zpečetila slovy „Jéžišmarjá, tady někdo je!“ načež vzala k autu urychleně zpátečku.

Sice jsem měl nějakou tu skleničku vína, dvě, tři za sebou, a možná tak i nejvíc upito, ale i tak jsem byl zároveň i nejaktivnější a nejzvídavější, neboť jsem si nedokázal představit, že by se paní se stále nevyprázdněnou prdelkou v náruči do auta pokorně vrátila. I vylezl jsem na naši dvoumetrovou zahradní Sněžku, odkud se mi nabídl pohled na to, jak už dál od nás, ale rovnou před našimi vchodovými dveřmi, mezi naše túje sesunutá kaťata cákají. Ihned jsem o tom jadrně informoval naši klidnou skupinu, která se na úpatí hory promptně shromáždila, a také nevěřila svým očím. Přišlo mi tak, že vskutku nečekaná situace si vyžaduje komentář, a to nejlépe ode mě. Vlastní a tudíž i nepatřičné opilcovy jadrnosti vynechávám, následně uveřejňuji jen fakta.

„ No to snad ne! A co si jako myslíte? Vám připadá normální močit nám před barákem?“

„Když mu se zrovna chtělo!“ špitla, což mělo asi vyznít jako polehčující okolnost.

„Tak víte co? Kde bydlíte? Já se k vám taky přijdu vychcat!“

„No snad se toho zas tak moc nestalo, vždyť je to jenom dítě!“ zazněl argument jak noha.

„Ale vy jste dospělá, ne? Vy byste měla mít rozum! Tak dozvím se tu adresu?“ nedávám se odbýt.

A protože naše výměna názorů nebyla neslyšitelná a také hlučnější přátelé svým veselím trochu přispěli, vygradování na sebe nedalo dlouho čekat. Když z auta vystoupil doposud nezaujatý řidič, naše rozjuchanost rázem ustává. Před auto zaujímá postoj vikingského bojovníka chlap jak hora. Potetované bicepsy mu trhaly krátký rukáv bílého trička, které špatně zakrývalo proteinový pekáč buchet, z kraťasů se mu hypertroficky rýsovaly svaly jak labutí šíje, o výrazu v jeho nespokojené tváři raději pomlčet.

A oproti němu já, samotinký sám, na bortící se Sněžce, už neobklopen ani prchajícími přáteli, sám se svěšenými rameny, která mi v tu ránu spadla, zbytky svalů se scvrkly, v krku vyschlo jak na výstavě kaktusů. Dokonce i moje původně bojovně naladěná, motyčkou vyzbrojená Olinka se dala na ústup, v tom omluvitelném případě uklidit jarní pracovní nástroj už konečně na své místo.

„Že bych tě tam šel srovnat?“ křikla na mě hora masa jasně a výstižně, že od plotu přes silnici vykoukla i nahluchlá paní Blažková, okamžitě soustředěná na sběr informací, kterým později přidá svůj osobitě vyšlechtěný nadsázkový nádech.

Slyšel jsem, zkoprněl jsem, oněměl jsem, srovnat jsem nechtěl. Golemův posun vpřed rozhodně nebyl vítán. Následovala delší pauza než přípustná, v hlavě mi šrotovalo, jak z toho ven. Usoudil jsem, že zdravotně nezávadná by byla jedině diplomatická odpověď, která by vzhledem k pozměněné situaci mohla znamenat aspoň přijatelnou remízu.

„Já jenom, že by se vám taky nelíbilo, kdyby vám někdo čůral před domem,“ vyšlo ze mě poněkud rozpačitě.    

Zdálo se, že ani novodobý Herkules zrovna nebyl naladěn na bůhvíjakou slovní výřečnost: „No tak se z toho neposer!“ vzkázal mi až po chvíli. A protože zbytek jeho povedené rodinky už seděl v autě, ukázal mi už jenom, že jsem jednička, aby pak během otočky zkontroloval stav bicepsů, a s troubícím pozdravem se akceleračně rozjel tak, jak se na správného tvrďáka sluší a patří. A protože jsem slušně vychovaný, na rozloučenou jsem mu po topolánovsku zamával i já.  A když o tom tak přemýšlím, tak s tím „neposránímse“ by měl i pravdu, kdyby…

Kdyby věděl, že asi dva týdny před ním zastavil na „naší“ zastávce autobus, z kterého vyskákalo asi fotbalové mužstvo dorostenců, které se k nám na návštěvu rozhodně nechystalo. Jako jeden vítězný duch rozepnuli, tasili, zalili. Našich 15 tújí z dvaadvaceti mělo to „štěstí“ být vydatně zkropeno prudkou močí doposud neprostatických mladíků. Ne, na puberťáky se nezlobím, i ty pomačkané plechovky jsem po nich uklidil, časem většina z nich snad i dospěje. Hlava mi ale nebere to, že jim k potřebě zastavil někdo jako profesionální řidič! V obci, na zastávce, přímo před barákem!  A kdo ví, o kolika podobných případech nevíme…

Tož tak, stalo se, mysleme si o tom své. Třeba to, že mít zastávku hned před vchodem do domu není vůbec žádná výhra. Zvláště, když ji vůbec nevyužíváme, když na ní není odpadkový koš, když se na ní v zimě přes noc usídlí kamioňák, kterému je zima.