Sousedka - trýznitelka

Karel trhá v zahradě angrešt a tuší, že za ním zase přijde. Kdo? Neposedná sousedka! Neví však, s čím na něj vyrukuje tentokrát. Nemýlí se! Dveře se otvírají, zavírají, přibližuje se. S hrníčkem! Karel začíná více než tušit, 

přihořívá. Žvaní a žvaní, hrnkem ho začíná bušit do prsou. Hoří! Prý trochu angreštu na zavaření, jestli by jí nenatrhal. Neví jak je to možné, ale z malovaného hrníčku se stává hrnec, hodně velký kastrol, taková ta vana, jak se v ní dřív vyvařovalo prádlo. Hódně prádla!

Tak to baba uhodla, nenatrhal. Vždyť angreštu může mít kolik chce, když si sama trochu mákne, a zdržuje se komentáře. Bába nedoslýchavá by ho mohla špatně pochopit a hnedle by ji měl vedle sebe. Ještě, že o jeho myšlenkových pochodech nemá sebemenší potuchu. Usmívá se na něj, on na ni ne. V průběhu trapného okamžiku se přece jenom vzepře. Konečně! Říká rezolutní ne tomu, aby ze sebe dělal otroka. Žádná marmeláda nebude, sladký a patlavě hnusný to je, jenom to plesniví, a stejně to děláte jenom pro sebe, abyste zavařováním zaplnila čas a nekoukala jenom z okna, a že chce taky ochutnat něco čerstvého, z ruky do pusy, vzepřel se. No, snad jsem toho zas tolik neřekla, nechtěla toho moc, a překvapivě poslušně se odporoučí. Po dlouhé době tak Karel zažívá opojný pocit vítěze. Ba ne, přímo jako mistr světa se cítil!

Ono to totiž nebylo jenom to. Ono se toho za ty dva roky docela nastřádalo. Z pár švestiček ze zahrádky, které přinesla, byly tři hodiny nepřetržitého tlachání o ničem, z neodkladné návštěvy kvůli zaraženému prdu celovečerní povídání o rodinných záležitostech, z dalšího volání o pomoc se vyklubalo vylívání si srdíčka, jak ji nikdo nemá rád, a přitom ona je tak hodná, hodná, na všechny ta úplně nejhodnější.

Snad projevovala nápravnou snahu poslední roky, protože co Karel slyšel o její zrůdné předrevoluční aktivitě, kdy dělala lidem ze života peklo... Ne, opravdu ne, tam sympatie nemohly být. Karel však uctivě mlčel, jemu totiž nic ošklivého neprovedla. Tedy, nic zásadního. Jenomže to jeho mlčení, nicjínevytýkání, si vysvětlovala jako pochopení, jako projev náklonnosti, důkaz jejich přátelství, které si čas od času musela ověřit.

Jestli za ní po plačtivém telefonátu přiběhne jako poslušný králíček, zkoušela ho. A přiběhl. A nebyla by to ona, nedoceněná hérečka, aby místo činu patřičně nevyšňořila. Po stole se válely tabletky a krabičky různých léků v takové míře, že by se z toho nepořádku nastrojila bohatá jednohubková mísa pro spanilou odpolední důchodcovskou fofr jízdu.

S následným dvouhodinovým chlácholavým povídáním zřejmě nebyla příliš spokojena, protože tři dny na to Karlovi posílá smsku, že spadla a nemůže vstát, že jestli nepřijde, umře už nadobro. Zprávu mu vychytrale posílá hned, jak ho uvidí vystupovat z auta, pak si ustele na zem poblíž stolu. Takové štěstí měla, že se o ostrý roh neuhodila! Domýšlí i to, že vstupní dveře nezamkne, doufá, že ho po několikerém zvonění napadne vzít za kliku. Vždyť to přece není žádný hlupák, je to lékař-odborník, i když jenom hematolog. Kdepak, ten se krve nebojí, pomáhat člověku v nouzi je jeho povinností víc než kohokoli jiného! Karel samozřejmě nezklamal. Nejenom tím, že sousedce pomohl na nohy, ale na společně prožitý večer dlouho vzpomínala. Oj, kdyby tak byla o dvacet let mladší! To by od ní na noc neodešel, fandila si.

Posedlost mít ho omotaného kolem krku pořád, ji neopouštěla, spíš naopak. Když ji na několik smsek neodpověděl v čase, jak si představovala, a dokonce ji zapomněl lajknout dva příspěvky na facebooku, bylo jasné, že jejich pouto ochabuje, že jejich vzájemná přitažlivost se musí zpečetit co nejdřív. A nejlíp něčím velkým, něčím, co tu ještě nebylo, čím by si ho zavázala na hodně, hodně dlouho, nejlíp až nadosmrti.

Vše důkladně naplánovala, promyslela. Odjezd do práce - ok, ve středu se vrací ve tři. Aby to nebylo tak okaté, klišé zprávu o tom, že se loučí navždycky, že on byl ten jediný, na kom jí v životě záleželo a kdo ji nezklamal, že až se vrátí, už nebude mezi živými, odesílá o půl třetí. Překvapilo by ji, kdyby neodešel z práce dřív, a taky doufá, že k ní nezavolá rychlou. To však není jeho styl, vždyť si s ní pokaždé poradil sám, věří mu. Je si vědoma i toho, že náhoda umí překvapit, proto má plán propracovaný do nejmenšího detailu.

Dole dveře nezamknuté, to už Karel zná, nahoře stolička připravená, smyčka funkční, přece není slepý, ale stejně má strach. Ten však potlačuje nezbytnost zamýšleného činu, neboť ke zpečetění jejich důvěry se musí stát vskutku něco óbr velkého. Pohled z okna z ní vyloudí úsměv. Ještě nejsou tři a je tady, vše jde tedy podle plánu. Ke dveřím přichází rychlým krokem, zvoní jen jednou, pak bere za kliku. Za mlada by si jako bývalá účetní vše přehledně odškrtávala, viděla by tak, že zbývá druhá polovina položek. Právě teď nastává pro Jiřinu zlomový okamžik, její čas. Nadechne se, nasune si, rozhodne se - odstrkává stoličku. Mírně se zhoupne, kolem krku ucítí nepříjemný tlak.

Karla čekají už jenom schody nahoru, ale pro sebevražedkyni je to věčnost. Už vyšel, je v místnosti, konečně! Vnímá jeho parfém, cítí ho za zády. Těší se, že záhy bude po všem, jak si pošimrá ego, že ho tak snadno zase převezla. Kdyby mohla, oddechla by si. Jenomže - proč ho už necítí? Proč ho před sebou nevidí? Chce se za sebe ohlédnout, mrská sebou, nejde to. Každou vteřinou se jí přitěžuje, zaslechne vrznutí židle. No to snad ne! On si sedá, on nespěchá, on jí nepomáhá - co vůbec dělá? Co to má ksakru znamenat? Nic nedělá! Kde je jeho svědomí? A co Hippokratova přísaha? Na tu budoucí hematologové nepřísahali? Zase něco uslyší - kousnutí do jablka! Panebože! Zle je! On, on, on si užívá, on si jen tak kouše, na co čeká? Vždyť - ta jablka nakrájela pro ně oba!

Inu, tak dlouho se chodí se džbánem pro vodu, až se ucho utrhne, a Karlova trýznitelka nechápe nic do doby, než ztratí vědomí.