Nekýchat, nesmrkat, nekašlat!

Nevěřím tomu, kdo tvrdí, že na studentské časy, tím spíše vysokoškolské, vzpomíná jenom kladně, příjemně, vesele. Na mně se podepsaly hluboce, nezapomenutelně, nepříliš pozitivně. Důkazem toho budiž mé sny, v kterých nestíhám,

měním termíny zkoušek, nezvládám, pronásleduje mě nervozita, pochybnosti, stres. Dodnes z toho v noci škubu nohama, mám neklidný spánek, budím se.

Naštěstí mi mé noční útrapy vynahradí ta úžasná úleva po probuzení, když zjistím, že to byl jenom sen, že mě žádný šibeniční, a třeba i poslední termín nečeká, že jsem už takříkajíc za vodou. Ale aby tento text nepůsobil sklesle, nedávno se mi vybavila historka úsměvná, snad až moc veselá na to, aby do mých studijních povinností zapadala.

Toho dne odpadla dopolední praktika už nevím z čeho, hovím si tak v posteli s učebnicí v ruce, zase tak doháním něco, co jsem měl už dávno umět, když v tom se otevřou dveře pokojíčku, objeví se teta se snídaní do postele. Slyšela jsem, že pokašláváš, tak jsem ti uvařila průduškový čaj, a k tomu něco k zakousnutí, dala se mile slyšet, jenomže její péče byla jaksi vedle. Po snídani jsem už byl, a že bych zakašlal? Sice občas mívám záchvaty kašle nebo kýchání z náhlé chladové alergie, ale toho rána se mi po otevření ledničky opravdu nepoštěstilo.

No tak nic, říkám si, nechám ji při tom, ať je ráda, trocha té snídaně se bude na svačinu hodit, a čaj pro jednou vypiju, i když nejsem nemocný. Jenomže s tetou to tak jednoduché nebylo, pouhé poděkování za nadstandardní nechtěnou službu nestačilo. Hrozně byla zvědavá na to, co to čtu, a jestli je to těžké, a jestli mě z toho nebolí hlava… Patologii, ano, brzy bude, odpovídám jasně a přesně na všechno, co chtěla vědět. Avšak empatické tetě se moje jednovětá odpověď nezdála uspokojivá ani trochu – příliš stručná a povrchní na to, aby se z pokoje jen tak odporoučela. Takže se samopověřila, že otěže informovanosti převezme do rukou ona a začala. Trocha příjemné konverzace přece ještě nikomu neublížila, a stejnak si ji za snídani zaslouží, ne?

Přes počasí včera, dnes a zítra s výhledem na příští měsíc, opepřené názorem na nestydaté oblečení rosniček, přes útlocitné stesky, jak ji bolí ruce a kolena, což má z toho, jak se v mládí tolik napracovala, ne jako ta dnešní mládež, které je všechno jedno a umí jenom kouřit, plivat, lenošit a souložit, se po dvaceti minutách dostáváme k tomu, kdo letos v obci zemřel, proč a v kolikati, kdo si smrt zasloužil a kdo ne, a že teta znala snad každého, tedy i notoricky zoufalého sebevraha, kterému se až napopáté podařila ta správná smyčka asi proto, že výjimečně nebyl ožralej jako pokaždé předtím, poté jsme přeběhli k tomu, kdo chodí kdy ke komu, kdo tajně a často, a že to Vlastíkovo dítě bude určitě Milanovo, protože Maruna se vždycky tak divně zatlemí, když na to dojde řeč. 

Její starosti jsem nechápal, nic z toho mě nezajímalo, trpěl jsem. Vždyť já jsem v podstatě jednoduchý, plachý a zamlklý člověk, který se stará především o sebe, o nic dalšího nejeví přehnaný zájem. V mém tehdejším úzkospektrém hledáčku bylo na prvním místě učení, potom dlouho nic, nic, nic, až pak tenis a dívky. Já jsem v mozku pro informace typu jedna paní povídala, opravdu neměl místo. Předlouho jsem se odhodlával, v jejím slovním projevu vyčkával sebemenší pomlku, až jsem se vsunul, takže jsem se jí po necelé hodině konečně osmělil říct, že to všechno je velice zajímavé, že hezky vypráví, ale že já ty lidi neznám, že nic z toho mě fakt nezajímá!

Bál jsem se, že se urazí, že pro ni budu nafoukaný fracek, který s tetou nemůže jednou za čas prohodit pár slov, ale spletl jsem se. Trochu se zarazila, čekal jsem naštvání, ale bylo to daleko horší. Z toho, co jsem jí pověděl, si vybrala pouze to, co se jí hodilo: Jo? Že hezky vyprávím? No tak si představ, že tamten baráček v zatáčce, za ten chce Vašek dva milióny. No věřil bys tomu? Jenom blázen by ho za ty prachy koupil! Vždyť to má sklep sotva pro zavařeniny, zahradu malou a kůlničku ještě menší, to náš by musel stát, nevím kolik, a taky že ho jednou prodáme, do domova seniorů půjdeme, už teď je tam Blažena, ale ta je starší, víš, tu znám z krámu, asi pět let jsme spolu pracovali, no tam ti byla za socáku žbrnda, tam se taky seznámila s tím, no to musím povědět….

Dvě hodiny! Dvě hodiny krutého slovního týrání. Zlatý Alcatraz! To všechno kvůli zbytečné snídani, údajnému kašli, proto, že se teta rozhodla vykecávat. Já se samozřejmě během její osvětové přednášky nic nenaučil, hlavu měl z toho jak balón k prasknutí, a tak jsem do školy radostně vyrazil o hodinu dřív, protože raději cokoli jiného, než další verbální mučení.

A jaké z toho plyne ponaučení? Jednoduché! Každé ráno si sakra dávat pozor, abych nezakašlal. Raději jsem ani neposmrkoval a dýchal co nejtiššeji. Úsměvná poenta, říkáte? Mýlíte se, to ještě není konečná!

Držení bobříka ranního mlčení na tetičku nestačilo. Jednoho dne mě vyčíhla, kdy jsem nemusel do školy zase na osmou, a naklusala za mnou s konvičkou. Do té doby jsem o existenci dvou květináčů na stolku v rohu neměl nejmenšího tušení. A také do onoho opět památného dne jsem nevěděl, jak dlouho může trvat obyčejné zalití dvou kytek - kaktusů.