Závodník

21. 09. 2019 14:13:54
Jezdíte autem tak jako já nejraději svižně? Pak vás musím zarmoutit. Pravdivé povídání je o neklidném courání za pomalým autem, které vám otevře oči. Že přes prvotní černobílé vidění se dostanete k poznání mnohem vyššímu.

„Jedu takhle tábořit Škodou 100 na Oravu, spěchám, proto riskuji, projíždím přes Moravu. Řádí tam to strašidlo, vystupuje z bažin, žere hlavně Pražáky, jmenuje se Jožin,“ pobroukávám si při jízdě autem skvělou písničku.

Uf! Ještě, že nejsem z Práhy, ještě, že nejedu po dálnici přes Moravu na Oravu, a i když spěchám, neriskuji. A taky nesedím ve staré dobré Škodovce, časem jsem dospěl k třílitrové Audině, kterou projíždím přes Želené hory do Pardubic. Jožina z Bažina tak cestou sotva někdy potkám.

Možná ne Jožina, ale... Protože mě baví hrát si na závodníka, rád kroutím volantem a řežu zatáčky, nevyhýbám se tak třetitřídovým silnicím přes les. Když je trasa nahoru a dolů, tím líp, a když mě nikdo nezdržuje a v protisměru nepotkám náklaďák, jsem na vrcholu řidičského blaha. S rizikem to ale nepřeháním, vím, jak ošidné dovede být mokré listí pod pneumatikami, větev přes cestu nebo pomalý traktor v zatáčce.

Přesto tak nějak doufám, že žádná z těchto nepříjemností mě nepotká. Zrovna jako teď, když si to členitou silnicí ženu jako závodník... Ale ne! Už tak brzy? Když dojedu dýchavičného Favorita, mám po náladě. Kdyby se přede mnou aspoň nevlekl jako s hnojem. Ach ne! A zrovna žádné vhodné místo k předjetí. Už celé tři minuty se za ním ploužím. Do prčic! A když už nastane aspoň krátká rovinka, z nějakého nepochopitelného důvodu si to zamíří doprostřed cesty.

Třeba mě zatím nezaregistroval, proto bliknu, nadjedu si vlevo a zatroubím na něj. Nic! Ani tak mě před sebe nepustí. Vždyť se chová jako slepý, a že by ani neslyšel? Nejspíš je to tupec – ignorant, zakomplexovaný jedinec, který takhle nervuje všechny s lepším autem. Nechápu ho.

Nezbývá mi tak nic jiného, než zařadit trojku a přizpůsobit se mu. Protože se napodruhé ani napotřetí nenechá předjet, protože jede prostředkem!

Klid Marťo, šetři si nervy, uklidňuju sám sebe, rozčilování ti nesvědčí, zazávodíš si jindy. Ukaž mu, že nejsi až takový nafoukanec a frajírek, jak si o tobě myslí. Až mu na širší silnici při předjíždění ukážeš fakáče, uleví se ti do sytosti.

Pomohlo to, zklidnil jsem se. Dva kilometry klidné jízdy jsem pozoroval přírodu kolem. Sklánějící se stromy, které se po drsné zimě ještě nestačily narovnat, úctyhodně vysoké smrky kůrovcem napadené i ty ještě nenapadnuté, přes potůček žuchnuté mohutné tlející kmeny, s choroši malými i velkými. Míjím i dvě mýtiny s vysokou travou, ale když zpomalím a zaměřím se na jejich kraje, postřehnu obrovské kapradiny v mokřadách, v kterých se jistě najde i nízký mech.

No ještě, že jsem přibrzdil! Musel jsem, protože Favorit přede mnou zastavil. Důvod byl prostý. Dvěma autům se z vyvýšeného místa naskytl nádherný pohled. Ze silnice na nás majestátně civěl velký srnec! Uf! Tak tady bych letěl nejmíň šedesátkou! Stál nezaujatě, nehybně, ale když pohnul zadečkem, z příkopu se vyrojila jedna, a pak i druhá srnka. Ano, ano, ty chodí často ve dvojičkách, trojičkách! Když přešly, auto přede mnou se nerozjelo hned, a mně, takovému rychlíkovi, to vůbec nevadilo. Ve městě určuje rozjezd semaforní zelená a mé troubení, tady síla okamžiku.

Škoda, byl to poslední zkopeček jízdy lesem, po dvou dalších zatáčkách se před námi po obou stranách rozprostřelo pole. Silnice stále stejně široká, ale dlouhá rovina ke svižné jízdě jako stvořená. Čas k předjetí nastal. Tady jsem nemusel troubit, a fakáč jsem si taky odpustil. Vystrašenému staršímu řidiči jsem věnoval jenom nicneříkající pohled.

Ne, takhle jednoduše ne, musím k tomu něco říct, to nemůžu nechat jen tak. Po předjetí zapnu výstražné blinkry, obezřetně zpomaluju a zastavím koly mírně přes středovou čáru, ať si i on vyzkouší, jaké to je. Vystupuji, jdu za ním, ťukám na okénko. Nic, asi váhá. Ťukám podruhé a přikrčím se tak, aby mi viděl do obličeje. Bylo znát, jak mu ruční otevírání okénka jde ztuha.

„Dobrý den,“ pozdravil jsem, když se sklo pootevřelo do poloviny a zaseklo se. Pán utrousil něco o starém krámu a z auta překvapivě vystoupil. Už, už mi chtěl něco povědět, ale já byl rychlejší.

„ Děkuji vám za to, že jste mě nenechal předjet. Jel bych rychle a ty srnky... na to radši ani nepomyslet,“ kaju se. Můj zachránce reaguje klidně a rozvážně.

„Taky dobrej. Je jich tam hodně, a takhle brzy zrána na ně natrefím skoro pokaždé. Nejste první, koho takhle prudím, takhle to dělám už léta. Ale vy jediný jste mi poděkoval.“

Autor: Martin Hatala | sobota 21.9.2019 14:13 | karma článku: 43.82 | přečteno: 10058x

Další články blogera

Martin Hatala

Smrt puberťáka

Zpráva o úmrtí mladého děvčete zasáhla Karla nečekaně silně. Sice ji viděl všeho všudy třikrát, čtyřikrát, sotva se pozdravili, ale stejně. Bylo to dítě Jany, jeho kamarádky. Co se přihodilo? Kdo ji a za co takhle trestá, světe

17.10.2019 v 13:35 | Karma článku: 15.87 | Přečteno: 820 | Diskuse

Martin Hatala

Promiň, Karle!

Přiznávám se, že cvrkotu kolem nemoci a úmrtí Karla Gotta jsem si dlouho nevšímal, neměl potřebu se zajímat. Názvy článků o něm jsem na internetu nerozklikával, rozhlasové stanice jsem přelaďovával a televizi nesledoval. Až do

4.10.2019 v 10:37 | Karma článku: 32.43 | Přečteno: 1776 | Diskuse

Martin Hatala

Třílůžkový pokoj s dvěma postelemi

Nenechejme ze sebe dělat hlupáky, nebojme se ozvat, když se nám jakékoli služby nelíbí. Při ubytování, v restauraci, v obchodech... Mně by to vadilo moc, když by se mi podvodník nebo zloděj za zády smál. Uvádím příklad:

26.8.2019 v 14:37 | Karma článku: 30.58 | Přečteno: 1714 | Diskuse

Další články z rubriky Poezie a próza

Jaroslava Indrová

Jak jsem cvičila na spartakiádě

Jako dítě jsem byla nemotorná baculka, jako puberťačka spíš chcíplotinka – sečteno a podtrženo, moc sportovní typ jsem nebyla. To se zlomilo až na vysoké.

20.10.2019 v 14:01 | Karma článku: 14.52 | Přečteno: 204 | Diskuse

Jiří Turner

Byl jeden strejda z Průhonic

Nejenom dědečkové, ale už se dostali do akce i strýcové, strýčkové, strejdové, ujci, ujové, ďáďové, onklové, onclové i unclové. I s bratry našich otců a matek může být docela sranda. A pokud náhodou nejsou vůbec příbuzní, nevadí!

20.10.2019 v 7:49 | Karma článku: 10.67 | Přečteno: 338 | Diskuse

Jiří Strádal

Poslední den (povídka)

„Hlavně zdraví...“ „A užívejte si pohodu...“ „Hned bych to s vámi měnila...“ Hezkou kytku jí daly. Vytáhla z ledničky mísu s dobrotami, s nimiž si hrála skoro do půlnoci.

20.10.2019 v 4:31 | Karma článku: 11.74 | Přečteno: 199 | Diskuse

Jan Šik

Žena, co se chtěla vdávat a slyšela kvak, kvak

Někdo čeká celý život na zázrak. Možná se stane, že jednou přijde. Jenom způsobí překvapení, že není v podobě, v jaké byl očekáván.

19.10.2019 v 18:00 | Karma článku: 15.41 | Přečteno: 413 | Diskuse

Jakub Dajč

Pedofil

Drobné nedorozumění z včerejšího rána. Rodilí angličtí mluvčí si některé věci zjevně vyloží poněkud jinak než vy a já. (Příhoda z Ameriky.)

19.10.2019 v 7:08 | Karma článku: 12.76 | Přečteno: 669 | Diskuse
VIP
Počet článků 558 Celková karma 30.67 Průměrná čtenost 1560

Myslete si o mně co chcete, stejně mě pravdivě nepoznáte. Ani z mých knížek - Martin Hattala: http://www.palmknihy.cz/web/   hatala.m@seznam.cz

Elektronické knihy k recenzím mi na požádání laskavě poskytují www. palmknihy.cz, za což jim děkuji.

Moje čtvrtá knížka "Čekání na gól" je k mání na: www.kniznieshop.cz.

 

neviditelny text

Recenzent - Knihy.iDNES.cz Moje knihy na iDNES.cz - Knihy.iDNES.cz

Seznam rubrik

Oblíbené blogy

více

Najdete na iDNES.cz