Zachránil jsem opilou řidičku

Aneb velikonoční dozvuk, dalo by se i napsat. Takže je pondělní odpoledne a lehce dojíždím auto. Když se chystám k předjetí, namíří si to doprostřed silnice, aby se vzápětí vrátilo doprava. Aby toho snad nebylo málo, zopakuje to 

za chvíli. A sakra, říkám si, tady to nebude jednoduché a před předjíždějícím manévrem zatroubím. Auto zpomalí a uhne se mi, div ne do příkopu. V pohodě ho předjedu a podívám se, kdo že je ten expert za volantem. No samozřejmě, ženská! A když netelefonuje, je mi to jasné. Ovládá ji démon alkohol. No, asi aby jí to zrovna dnes nebylo líto. Ale aspoň si provinění uvědomuje a riziko nehody se snaží zmírnit loudavou pohyblivostí.

Jedu dál a štěstí jsem měl i na opilou chodkyni, která z ničeho nic vkročila z chodníku jednou nohou do vozovky. Ale to ještě nebylo všemu konec, neboť v zatáčce, kterou v pohodě projíždím osmdesátkou, míjím auto, které se pohybuje snad krokem. Tady se přiznám, že pohlaví osoby za volantem jsem nepostřehl. A vysvětlení k tomu všemu? No jo, vlastně! Prší, chladno bylo, letos je to z vesnice do vesnice lepší autem, než na kole. Ale stejně, že jim to za to riziko stojí!

Tak si říkám, copak mě cestou ještě potká, když tu najednou, u silnice policajti! No a jak jsem byl ve veselé náladě z toho všeho, nadmíru rozradostněn jak jsem ze setkání s opilci vybruslil, tak jsem před policejní hlídkou laškovně zakličkoval. Co šíleného jsem provedl, jsem si uvědomil, až přede mě vyletěla policejní plácačka a přibližovala se čím dál víc. Bože! Já vůl, já provokatér! Přihodilo se to tak spontánně, bezmyšlenkovitě, bez ohledu na následky, ale tak se nemůžu omlouvat, tím bych obstál jedině před sebou, ne tak před uvědomělými strážci zákona. Ale co se tomu vlastně divím, tak to dopadne pokaždé, když v sobě neudržím emoce jedinečného vtipálka, který si o sobě myslí, že ho všichni musí chápat. Takže zastavuji, doklady prosím a pane řidiči vy jste pil?

„Samozřejmě, že ne,“ bráním se, „asi mi nebudete věřit, ale to byla jenom taková hloupá legrace.“ Nepřekvapili, neuvěřili, jak jinak.

„Takže si vystupte pane řidiči, my se na tu vaši legraci podíváme podrobněji,“ a už jsem dýchal. Nevěřili, že jsem bezpromilový, prý ať se proju po fiktivní čáře. Bylo mi jich líto, jak jsou ze mě zklamaní, ale povím vám, bylo to těžké utlumit ve mně nutkání, jakože zavrávorám. Ale zase na sebe můžu být pyšný, že jsem se udržel. Tady holt legrace už skončila. No, a zrovna když se radili co se mnou, všimnu si, že kolem projíždí ona nametená  řidička, která se dala jen těžce předjet.

„Tu berte, tu zastavte, ta je opilá!“ bonzácky vykřiknu, ale z jejich reakce mi bylo jasné, že to berou jako pokus o odvrácení pozornosti.

„Ta? Vždyť je to ženská a jede pomalu,“ ohlédli se za ní.                                                                 

„No, však právě!“ podotknu, ale bylo mi jasné, že bezvýsledně.

Nakonec spolu vyradili, ať jim ukážu lékárničku. Zatrnulo ve mně. Kde ji sakra mám? Otevírám kufr, není tam, ani dole u rezervy. No já ji snad nemám, zděsím se. Naštěstí si vzpomenu, že mi zpod sedadla občas něco vykukuje. Když to nebude ono, tak už fakt nevím. Mám štěstí, vyšlo mi to, byla tam. Jenomže jak je štěstí prchavé se ukázalo při kontrole expirací obvazů a gáz. Rok 2010, 2012, 2014, tedy samé vykopávky. No, nevypadalo to se mnou búhvíjak dobře. Ale ještě hůř po snaze je ohromit sdělením, že kromě dokladů mám nůžky i náhradní žárovku v  pořádku. Věřte, že ten jejich výraz byste si nepřáli vidět! Ale co už, řekl jsem si, hůř být nemůže, a rozhodl se vsadit všechno na jednu kartu. Když už byly ty veselé Velikonoce…

“Pánové, chcete zasmát?“ povídám jim. Nevěděli co na to říct, rozhodnutí tak bylo na mně.

„Ta lékárnička, no prostě, pikantní na tom všem je, že jsem lékař a zasloužím nejtvrdší trest. Pokutujte mě, zatkněte mě, uvězněte mě!“ Až teď se konečně pousmáli až zasmáli.

„Tak co s ním uděláme?“ říkal jeden druhému.

„Ty vole, tak to mě podrž. Doktor a nechlastá,“ řekl asi proto, že má s mými kolegy přesně opačnou zkušenost.  „Ani na Velikonoce!“ doplnil ho druhý. Nakonec se oba zmátořili a vynesli nade mnou ortel.

„Tak pane řidiči, ta lékárnička opravdu nevyhovuje, což víte vy nejlíp, takže to zlepšete. A protože se dnes zaměřujem na alkohol, tak to dnes bude jen tak mezi námi. A doktora Mrože nebo Lukonského, znáte?“ Neznal jsem je, tak byl zklamaný. I tak to se mnou dobře dopadlo, pustili mě, jak slíbili. A co dál? Moje lékárnička čeká, čeká… dočká se vůbec někdy? Možná bude stačit, když se příště před policejní hlídkou udržím a ze svého dovednostního repertoáru vypustím kličkovací kreace.