Dominik Landsman: Deníček moderního fotra

Dovolil jsem si napsat recenzi na knihu, která je velebena do nebes. Neříkám že není humorná, ale snad právě pro její mimořádnou vtipnost se v ní dají lehce přehlédnout nepřesnosti, nedostatky, hlouposti a zvrácenosti.

Nejenom podle ní se zdá, že mateřská dovolená jako jistota, potažmo marný boj otce s kojencem bude vzhledem ke svému potenciálu platit za populární téma celou věčnost. Podobné seriály a filmy blbé i blbější, jsou toho nejčastějším důkazem.

Pro mé lačné kritiky připomínám, že autorovi neupírám vtipnost, vždyť jsem se jeho vyprávění několikrát pousmál a dvakrát zasmál. Jenomže aby sranda splňovala i jiné požadavky, neměl by být autorův sloh plonkový.  

Devadesát procent zábavy, deset jazykové hrůzy, to kniha nabízí a to se také pokusím objasnit. Tedy, více to negativní, protože chvály si kniha odbyla už dost. Od jiných.

V tomto konkrétním případě se dělá humor nadsázkou, ale meze přehánění často překročí, uplavou do nevkusu. Třeba v těchto případech: Sousedům, kteří si stěžovali na Čeňkův křik, by autor nejraději propíchal pneumatiky u auta, v návodu na přebalování dítěte se zmiňuje o utrhnutí dětské nožičky, aby svědkům Jehovovým chrstnul vařící kafe do obličeje už skutečně. A když v tlačenici kočárkem několikrát přejede upadnutého a od žehlení propálenou košili vyhazuje z balkónu ven, o hrdinově nevyrovnanosti a bordelářství nemůže být pochyb.

Svoji zvrácenost prezentuje i četnými vyměšovacími pasážemi. Tolikrát, kolikrát malý Čeněk v knížce prdí, pokakává se, řve, močí, zvrací, slintá, olizuje se a polyká, sice neznamená humor fekální tak, jak je všeobecně chápán, ale stejně je pro mě sráčská a blicí frekvence kojence už daleko za hranicí vkusného humoru. Autor stolici popisuje dokonce na jeho pěti smyšlených úrovních. Že určitě přeháním? No, nemyslím si - cituji: „Mnohé z maminek přinášejí k pochlubení použité pleny a zkušenější matky je posléze nabízejí k hromadné degustaci.“

Jako by snad nestačilo, že z Čeňka jsou připosraní všichni kolem. Uff! Včetně jeho dědečka, který vnoučka při každé příležitosti natáčí a vidí v něm úspěšného hokejistu. Že mu kupuje brusle, hokejku ještě dřív než umí chodit je pořád ještě jakože legrační nadsázka, ale jeho chování na miminkovském plavání, kdy svoje fandovství a nadšenost přehrává až tak, že skanduje a usiluje o Mexickou vlnu, až musí být od bazénu vyveden, už zavání hodně velkou trapností. Tomu zdárně sekunduje i další neojedinělé, dokonce dvojitě tupé tvrzení, že: Čeňkovi růst zuby vůbec nebudou, že mu narostou až v dospělosti. A jak se čtenář popere s větou: Sice nespal, ale zase nespal v klidu. (Podotýkám, že šlo o spánek v koupelně.) Když otec - autor tvrdí, že Čeňkův ryk byl jako balzám na jeho nervy, v autorově myšlení se ztrácím definitivně. Další tři perly: „Místo toho, aby spadnul třeba na hlavu, ještě před samotným pádem vyskočil a dopadl na temeno.“ „Venku je vždy nepatrná šance, že Čeněk usne, ale spíš ne. To pouze zřídkakdy.“ Neméně zavádějící je i veselá zpráva o tom, jak šli na procházku a nevšimli si, že kočárek mají prázdný. 

No nic, každý jsme nějaký, což podivný otec potvrzuje přiznáním, jak únavou usíná v sexy krajkovém prádelku na záchodě, zatímco jeho žena při drhnutí podlahy s rejžákem v puse. Co k tomu asi tak dodat – snad jen velké ha ha ha!!!

V knize se hned dvakrát zbytečně objevují dvě stejné informace. Že si manželka Nataša válí šunky v práci a doslovná zmínka o tajemné tetě, o jejímž příbuzenském vztahu se vedou vášnivé diskuze.

Ale to se stane, to při psaní lehce přehlídne, to spíš jsem nepochytil smysl těchto vět: „… zajistila speciální bazén se slanou vodou a recepční, která si neholí nohy ani podpaždí.“ (Zajistila recepční?) „…džíny, ze kterých jsem krvácel…“ „Ležím v posteli a dostávám chválku.“ „O triple testu jsem se tedy vůbec nic nedozvěděl, ale zase jsem byl nabit pozitivní energií a už se těšil na svého mimíska, který sice bude mít rozštěp, Downův syndrom a narodí se pravděpodobně bez hlavičky, ale zase si s holkama z fóra zajdu na kafčo.“ „Pakliže jste převzali dítě poškozené, mrtvé nebo bez hlavičky…“ (A to jde, aby bylo po dekapitaci živé?) „Neměla by mít zase lepší zaměstnání než vy, jelikož po porodu pofrčíte rovnou na rodičovskou dovolenou, kde budete kojit, šůrovat byt a lakovat si nehty.“ Na tomto příkladě bych více prezentoval směr mého uvažování: Dobře, kojení autor nemyslí doslova, ale starat se o žvanec pro mimino, šůrování jako celkový úklid, ale proč do toho vměšuje lakování nehtů? To do usilovného pracovního kontextu přece nezapadá! Když někdo smradí s lakovačem, je tomu obvykle přítomno kafe, cigaretka, dlouhý kouř, což chápu jako klídek a leháro.  

Několikrá jsem měl pocit, že autor zbytečně nabaluje, respektive dodává něco stejně, podobně, leckdy i zbytečně. Posuďte sami: „Odpověď se nabízí a je nabíledni.“ „… když se ozvalo z dětského kouta vzlykání a povyk.“ „… a já jsem nucen její názory vzít za své, ztotožnit se s nimi.“ „… že jsem ve stavbařském rauši a extázi.“ „… prioritou číslo jedna a alfou a omegou…“ „… jeho usazování na nočník bylo spíše náhodné a namátkové.“ Už chybí jenom protože a poněvadž nebo pozorně a bedlivě, a autor může na post redaktora televizních zpráv nastoupit do hodiny.

Dál tu máme slovosled. Nic moc – dva příklady za všechny: „Je taktéž potřeba zmínit, jaký Čeněk má smysl pro humor.“ „… předtím než půjde do práce, a snaží se co nejvíc stranit párty. Párty je však…“

Stejnými podstatnými jmény nedaleko od sebe se tak dosáváme k častému opakování slov, kterým zcela nepřekvapivě vévodí Čeněk. Jako by snad autor neznal nebo nechtěl používat zájmena, miminko, caparta, kojence, povedeného synáčka… V pěti řádcích jsem našel pětkrát Čeněk, jinde zas figuruje v šesti řádcích Čeněk pětkrát, ale pořád je to málo, protože rekordem je hned trojitý výskyt Čeňka na jednom delším řádku. A to není vtipný záměr, ten já jsem jinde u několika opakujících se sloves poznal.

Ale ani jiná slova nezahálejí. Třeba tři a půl řádku a čtyřikrát svíčka, ve čtyřech řádcích čtyřikrát prkénko nebo na šesti pětkrát prkénko, na sedmi čtyřikrát postýlka nebo ve třinácti sedmkrát postýlka, jsou Čeňkovi velmi zdatným konkurentem. Autor se sice pokusil o změnu, když střídal Čeňkovy dárky za dárky pro Čeňka, ale tím mě neošálil.

Malá ukázka slovních neobratností: „… a nápad s máslem později tak nějak vyšuměl do ztracena.“ (Později tak nějak bych nahradil: časem.) „… vzpomínal jsem na 12hodinové spánky, které jsem v minulosti prodělal.“ (V minulosti prodělal bych nahradil: dříve zažil.) „Je to tak padesát na padesát. Ale spíš tak deset na devadesát.“ (Aneb čtenáři vyber si.) „Demonstrativní opaření horkou vodou jsem nadále provozoval velmi diskrétně a v tichosti spíš jen tak pro radost.“ (Kvůli potěše se opařoval? A dokonce hrdinně potichu?) „Čeněk se nekoupal. Sice nám chlapec lehce zasmrádal, ale to bylo v pořádku.“ (A když se koupal, tak voněl a to nebylo v pořádku.)

Autor popisuje, že v bytě to smrdělo tak, jako by se tam usadil mýval. A já se ptám, proč zrovna mýval? Proč zvíře původem až z Ameriky? Sice k nám mohlo zběhnout z Německa, ale i tak - to mu už starý dobrý český tchoř nevoní? V knize se otec chlubí nápadem na cvičení s dětmi, aby o několik řádků níže přiznal, že nápad nebyl až tak úplně z jeho hlavy.

„Proto mohl v poklidu plamen uchopit. Poté, co uchopil plamen…“ (Opakování hned dvou slov, trpící slovosled a uchopit plamen? Tady by mohl autorovi zdárně sekundovat sloh leckterého žáka třídy třetí bé, možná i šikové Aničky z druhé á.)

„Náš malý byt doslova praskal ve švech. (Jenom ukázka klišé, kterých naštěstí nebylo moc.) O opakujících se slovech téměř za sebou jsem se už zmínil, ale autor má svá oblíbená, která protežuje seč může. Jedná se o: očividně, hustopřísně, jelikož, načež a pakliže. Hlavu si neláme ani s Čeňkovým vstáváním, protože když se probouzí, tak jenom samovolně, když je rozhodnutý, tak jedině skálopevně a oba jsou podle autora všichni.

I přes to všechno si knihu přečtěte a bavte se, ale raději rychle a bez velkého přemýšlení, ať přehlídnete, jak zadrhává. Skutečnost pak bude nejspíš taková, že většina z čtenářů se přes tyto nedostatky přenese nebo je ani nezaregistruje. Autor sice vykazuje humornou invenci, ale jak jsem se snažil dokázat, jeho písemný projev je nedůsledný a nevyzrálý. Ale třeba si to myslím jenom já, což by nebylo nic nového pod sluncem, takže pochybujte.

A celkový dojem z knihy? Buď zapůsobí jako doživotní antikoncepce, anebo pro pochybovače zcela naopak. V tom druhém případě bych si vsadil na to, že natěšení čtenáři vlastnímu dítěti jméno Čeněk nedají. O tom jsem nejenom očividně a skálopevně, ale i hustopřísně přesvědčen :-) 

No, a teď se jedná o to, jaký si na sebe pletu bič, s jakými ohlasy se snad již brzy setká moje kniha o pralesní kopané. K tomu však zbývá jedna maličkost – odvážného nakladatele nebo peníze. Sháním to i to, ale neúspěšně.