Zastávám se rozhodčích, haním neférové fotbalisty

Světový fotbalový šampionát skončil, a já se až teď dostávám k tomu, co se řešilo především na jeho začátku. Ale protože budou další mistrovství, další kvalifikace a zápasy, hodnocení úrovně spravedlnosti bude aktuální pořád.  

Chyba Robbene - oprav si to! Šmérl tě do druhé nohy!

Sotva se vyřešil gólový problém brankové čáry „tenisovým jestřábím okem,“ vlna kritiky se snesla na výkony rozhodčích. Byl to faul? Nebyl to faul? Nadržuje? Nenadržuje? To se dalo pískat, to měl pískat! Nepískl a z následné protiakce padl gól. Místo 1:0 to je 0:1 a to už je sakra rozdíl.

Je nabíledni, že odpískat fotbalový zápas bez jediné chybičky, snad ani není možné. Sudí nemá tak jako televizní divák k dispozici zpomaleně opakovaný záběr, kterému se pak lehce kritizuje. Rovněž ne každý fanoušek si uvědomuje, že výhled z tribuny je něco zcela jiného, než letmé poohlédnutí z pozice hráče a tak se rozčiluje, proč to jelito přihrálo Jardovi doleva, když v daleko lepším postavení byl Pepa vpravo.

Kdepak, ani za milión bych nechtěl dělat rozhodčího. Zapeklitá situace na hřišti, davy lidí na stadiónu - rozhodnutí okamžiku. Je to na žlutou kartu nebo rovnou na červenou? Ježišmarjá, už v desáté minutě! Vždyť by mě zabili! Balónová nepřehledná přetahovaná u rohového praporku - byl to roh nebo aut? A čí, když se hlásí oba?

A to jsem ještě nezmínil ofsajdy! Moment přihrávky, posouzení pozice hráče – jedna velká hrůza, děs, strašák všech rozhodčích. Protože poměrně pravidelně sleduji Premier League, respektive Tomáše Rosického a „jeho“ Arsenal Londýn, žasnu nad výborným postřehem postranních rozhodčích, kteří když udělají jednu ofsajdovou chybu za zápas, tak je to hodně. A ta se zjistí až dodatečně ze zpomaleného záběru. Domnívám se tak, že musí existovat nějaké ofsajdové trenažéry, na kterých se angličtí rozhodčí procvičují.

Věřím i tomu, že drtivá většina sudích chce odvést stoprocentní práci, ale i tak se jim to nedaří. Protože vždycky se na hřišti najde někdo, kdo pro vítězství udělá cokoli, kdo nehraje fair play. Kritika rozhodčích by tak měla být přiměřená a v potaz by se měla brát i hráčská podlost, nekorektnost, teatrálnost, což všechno nohy sudím podkopává.

Jedině až si profesionální hráči uvědomí, že je všechny do jednoho fotbal živí, že jedině vzájemná úcta je trvalkou jejich povolání. Obávám se však, že tupců, jejichž zákeřný faul by pro postiženého znamenal konec kariéry, příliš strmě ubývat nebude. Takže co si budeme povídat, inteligence hráčů na vysoké úrovni většinou není a mnohdy se projeví i brutálně idiotská taktika trenérů. Ať mi nikdo netvrdí, že kolumbijský buldog, který se gepardím skokem vrhl na Neymarova záda, tento likvidační zákrok vymyslel se svými dvěma mozkovými buňkami sám.

Když si vzpomenu na dětství, na zabarákové fotbálky, vždycky jsme se obešli bez rozhodčího. Každému bylo vždycky jasné, kdo fauloval a nikdo se nehádal. Překvapivě ani já ne! :-) Ale k této férovosti na profesionální úrovni bude dlouhá cesta, jejíž konec poznáme až tehdy, kdy se po míči v autu nebudou debilně hlásit oba nejbližší aktéři, hráči se nebudou přehnaně zmítat jenom proto, že u své kopačky tuší soupeřovu nohu, až potom se ulehčí rozhodčím, ulehčí fotbalu, ku spokojenosti všech.

Jde o to, aby bylo slušné chování hráčům vštěpováno už odmalička a nikým jiným, než rodiči, trenérem a jeho pravou rukou, autoritativním kapitánem s uvědoměním: Padej jenom když jsi faulován, nedělej ze sebe blbce, když jsi fauloval a přiznej svůj dotek, když směřuje do zámezí. Tak to bychom měli vyřešený první „disciplínový“ problém.

Ten druhý je úsměvnější. Když vyjdeme z toho, že fotbal je jenom hra, zábava, byť se kolem ní točí nekřesťansky obrovské peníze, paradoxně právě to by mohlo napomáhat tomu, aby se fotbaloví příznivci nechovali jako blázni. Nechápu tak ty jejich předinfarktové stavy, v lepším případě teatrálně hysterické divácké běsy, při kterých si tito hyperemotivci už i po střele tři metry vedle nebo do dáli k nebesům rvou vlasy, ztrhávají obličej a tři týdny se neusmějou. A pak to přijde - prohra svého týmu jako životní tragédie s nekonečnými dny smutku. To všechno je s podivem, protože by stačilo si předem uvědomit, že ze dvou týmů na hřišti může vyhrát (pomíjím remízy,) nebo postoupit jenom jeden. Nemusím tak být žádný čilý matematik, abych si dal dohromady, že po 90 minutách se z 50 %  radovat nebudu a hlavně na to myslet. 

Věřím i tomu, že profesionálním hráčům jde o peníze až na druhém místě, že sportují hlavně proto, že je fotbal baví, že chtějí být nejlepší. Fanatickým fanouškům tak připomenu jednu hořkosladkou, zřejmě polozapomenutou pravdu: Fotbalisté finanční nouzí trpět nebudou i kdyby prohráli desetkrát za sebou, takže na tom po všech stránkách budou vždycky stokrát líp než jejich obdivovatelé.