Medaile Za statečnost? Povýšení po funuse? Proč?

Až teď jsem se vrátil z dovolené, takže předpokládám, že vyplivnu jeden z mnoha názorů na nedávnou tragédii v Afghanistánu. Jenomže možná o to víc pikantnější, že je od jednoho z nich, od …

vojáka – lékaře, třebaže toho nejnevojenštějšího na světě. Rozhodně nechci začínat a chvástat se tím, že na misi jsem byl dvakrát, což snadno ozřejmím kolegou, proti kterému jsem naprostý břídil, neboť zrovna on jako by si na zahraničních misích ustal a to nejmíň desetkrát. Shodou okolností je právě on lékařem nebohých chrudimských vojáků, které určitě znal, ale setkat jsem se s nimi mohl i já, když jsem ho občasně v ambulanci zastupoval.

Ale to jen tak na okraj, s úmrtím a těžkým zranění jakéhokoli vojáka, s nečekanou tryznou rodinných příslušníků, příbuzných a přátel, plně soucítím. Přesto je mi vojenské ztráty líto úplně stejně jako náhlé smrti každého jiného mladého člověka z plného zdraví, kterou si také nezavinil sám. Tragédie byly plné noviny, televize a internet, ale já nechápu, proč se stejná pozornost nevěnuje třeba mladému pekaři, který rozvážel housky a zemřel, protože ho sestřelil nepozorný řidič náklaďáku. Událo se také během výkonu povolání, které také prováděl svědomitě a na smrt také nepomýšlel. Téměř žádná medializace, žádný profesní pohřeb zdarma, žádné veřejné pocty, žádné finanční účty podpory a medaile nebo pracovní povýšení s křížkem po funuse jakbysmet.

Tím však netvrdím, že s medializací, vojenskými šaškárnami, medalilemi Za statečnost a povýšením jenom mrtvých vojáků souhlasím a toto vše u ostaních profesí postrádám. Nikoli! Vojáci jsou odvážní chlapíci, to bezesporu, ale nechápu, oč více byli zemřelí v průběhu mise statečnější než jejich kolegové a k čemu je mrtvým metál a posmrtná frčka navíc.

Hodnotnější hrdinství spatřuji v nenadálém odvážném činu prostého občana, který zachrání tonoucího člověka, zabrání v útěku zloději, z ohně a kouře vynese bezbranné dítě. Statečnost statečností totiž dělá a cení se právě pro bezmyšlenkovité riziko, pro velice vratkou, tenkou a zrádnou hranici mezi odvahou a neuvážeností.

O tom, že zahraniční mise je riziková, však ví všichni vojáci. Proto musí počítat i s tím, že kdokoli se může ocitnout v nesprávný čas na nesprávném místě – náhoda, smůla, smrt. Ano a bohužel, i tak hnusný je život. Tragédii však nechci zlehčovat tím, že z lékařského hlediska se jedná o pouhý pracovní úraz s následkem smrti a to jenom proto, že za dobrovolné riziko byli, snad přiměřeně, odměněni. Ale ať si nikdo nemyslí, že se jedná o astronomickou částku, třeba 170 000 hrubého měsíčně, jak jsem někde četl. Takovou cifru bere snad jedině velitel kontingentu a ten je v každé misi jenom jeden. Tu si vydělte asi tak čtyřmi a máte plat rotného + očesaný domácí plat kolem 20 000. Tedy žádná velká výhra, když částku zrovna nesrovnáváte s platem skladníka hypermarketu.

A když se k tomu přidá, nebo v mém případě spíše nepřidá, vánoční odměna po půl roce od návratu z mise, kterou tehdy obdrželi všichni kolegové z mého domovského útvaru, hodně jsem zapřemýšlel nad kvalitou, kolegiálností a přejícností mého bývalého náčelníka. Já si ale opravdu myslel, že na misi svůj útvar reprezentujete, tím spíš, když bez průseru, že pak budete po zásluze odměněni. No, a taky že jo... Navíc nikoho nezajímalo, že jsem si při raketovém útoku při pádu na zem rozbil brýle a odřel hodinky.

Ale to už odbíhám, to jen abyste věděli, že vojáci v misích rozhodně nesedí na prdeli tak jako většinou jejich vojenští lékaři. Podtrhuji to většinou, to aby si snad někdo nemyslel, že se tam jenom šťouráme v nose, nemotorně padáme, celé dny čekáme a doufáme, abychom neměli práci, za což jsou ostatně rádi tak nějak všichni. Ale i za tento dobrovolný kriminál, za daleké odloučení od domova, za půlroční ztrátu efektivnějšího života, si adekvátní ohodnocení zaslouží každý, přičemž přínosnost a smysluplnost misí bych raději nerozváděl.

Do budoucna by mě tak zajímalo, jestli se stejných marnivých vojenských poct dočkají i případní následní zemřelí, kdyby se tomu tak nedejbože dělo. Třeba každý měsíc – opravdu pokaždé na chlup stejná pozornost a neměnné odškodnění? Že ano? Daňoví poplatníci, těšte se!

Já jenom, aby těch nástupů, pohřbů, truchlení a slz, medailí a frček nebylo až tolik, aby pro všechny ty načančané, časově náročné a fanfarónské ceremónie, nedošla všem nezainteresovaným armádní trpělivost. A že by mohla, dokázala většinová ignorace vzpomínkové minuty ticha, která se čím dál od Chrudimi, tím více bezzájmově rozptylovala.