Můj první půlmaratón - Vinařský v Pardubicích

„Kdybyste mě náhodou hledali, tak mezi posledními a padlými!“ hulákám na své příznivce v sanitním voze, když jsem se po výstřelu vytajtrlíkovával ke startovní čáře. „Neboj, kdyby něco, tak nic!“ prý odpověděli, ale to už jsem neslyšel, to už jsem byl pár metrů za startem, to už jsem běžel.

Osmý kilometr - ještě aspoň pokus o úsměv...

Na téměř jedenáct stovek běžců čekalo více než 21 kilometrů dlouhá trať, přičemž smyslem závodu je tuto vzdálenost zdolat co nejrychleji, nejlépe však všechny porazit, vyhrát. Avšak ne každý měl tento spanilý cíl, k radosti mnohdy stačil i vlastní osobák nebo půlmaratón zaběhnout aspoň slušně. Nemalou skupinu však tvořili ti, kdo si přáli s pomocí boží či spoluběžce do cíle doběhnout až dojít, nezranit se, nezničit se úplně, přežít.

Po prvním sedmikilometrovém kolečku jsem se nestačil divit. Čas 37 minut byl pro mě strašně rychlý a to paradoxně nenaznačovalo nic dobrého. Přiřadil jsem se totiž do skupinky honících se za dvouhodinovým vodičem, který tempo poněkud přehnal. On to však viděl jinak a že je to v pohodě, protože máme rezervu, tvrdil.

Mezi devátým a desátým kilometrem se v ulicích Pardubic panečku děly věci nejzajímavější! Přišlo to, na co jsem čekal. Na skutečného závodníka – na Keňana! Nejdřív řvoucí doprovodné auto a až pak nastala skutečná předbíhačka. Slyším to jasně a zřetelně ještě dnes.

„Ťap,“ pak dlouho nic, „ťap,“ zase dvě vteřiny klidu a zase „ťap!“ Na vlastní oči jsem viděl, jak se lítá, jak se Keňanovy boty dotýkají země jenom na bezvýznamný okamžik, aby se pak třímetrovými gazelími skoky vzdaloval nenávratně pryč. Tak tedy vypadá ladná, téměř dvacetikilometrová rychlost, teď už věřím, že svou houževnatou výdrží dovedou uhnat i antiliopu!

Za dvě minuty běžel jen o něco pomalejší Maročan, za další minutu Kubišta a pak jsem ty davy za sebou už raději nevnímal. Marťo, vidíš? Tak takhle se běhá a co děláš ty? Ploužíš se, trápíš se! Keňanův běh tak pro mě vzpruhu neznamenal ani náhodou a jen připomněl mé vlastní objevné poznání. Takové, že úspěch či neúspěch vytrvaleckého běhu záleží na tom, kdy začnou běžci těžknout a kdy až úplně ztěžknou nohy.

Na toto zjištění jsem nemusel dlouho čekat. Došlo k tomu asi tak v půlce závodu a po druhém sedmikilometrovém kolečku, zdolaném za průměrných 40 minut, se únava těžce potvrdila. I tak byla na dvouhodinový běh stále tříminutová rezerva. Snažil jsem se za někoho pověsit a vydržet, ale asi jsem si špatně vybíral. Také se ke mně nezadržitelně přibližovala a naději tak skýtala neustále si brebentící čtyřčlenná smíšená skupinka polských běžců, ale i ty jsem brzy pustil a zamával na rozloučenou. Ale co, říkal jsem si, stejně jsem jim nerozuměl a taky křena jsem jim dělat nechtěl. Nakonec skončili tři minuty a padesát míst přede mnou, tak tomu já říkám skvěle načasovaný běh, rozvrhnutí sil! No co, třeba se příští rok chytnu i někoho rychlejšího a stane se ze mě skokan roku.

18. kilometr byl pro mě kritický. Nohy jak balvany se mi od země odlepovaly čím dál hůř, což pro mě bylo v kombinaci se vzpomínkou na pružícího Keňana naprosto deklasující. Teoreticky naplánované předsevzetí, že právě teď začnu finišovat, mocně předbíhat nasrané běžce a sklízet obdivné ovace diváckých špalírů, vzalo za své i díky stále více nataženému zadnímu stehennímu svalu a ozývat se začal i před dvěma měsíci natrhnutý sval lýtkový. Proto raději vědomě zpomaluju a přibližně devítikilometrovou rychlostí začínám pajdat tak, abych si nepřítížil. Nutno podotknout, že mi nutné zvolnění nijak moc nevadilo a pocitu vyčerpanosti už vůbec neublížilo.  

Svědomí se ve mně ozvalo až kilometr před cílem, takže se jako odhodlám zrychlit, že si troufnu na finiš. No a odfinišováno jsem měl vskutku velice rychle, už po deseti vteřinách. Ještě to po chvíli ze všech sil zkouším podruhé i potřetí, ale se stejně rozpačitým výsledkem. Nekonaly se ani mikroovace, ale truchlit nebylo proč, ty nezažili ani tři spěchači, kteří mě stačili ještě předběhnout.

Co k tomu všemu dodat? Magickou dvouhodinovou metu jsem sice o 18 vteřin nepřekonal, ale napoprvé 916. místo zas až tak hrůzostrašně nevypadá. :-) Avšak objektivně vzato, docházím k výsledku naprosto neuvěřitelnému. Tak třeba – kolik váží vítězný Keňan a kolik já? Jaké má boty on a jaké na běhání já? A vůbec - o kolik je mladší?

Svých přinejmenším 30 kilo navíc si cením na půl hodiny k dobru určitě, boty na deset minut přinejmenším, rozdíl 20 let věku nejmíň na minut dvacet. A co absence keňských genů, tréninkových možností, má cenu vůbec pokračovat? Když si tohle všechno vezmete kol a kolem, sečtete a podtrhnete, nikoho nemůže překvapit, že já jsem vlastně s velkým náskokem vyhrál!  

Takový je závěr pro ty, kteří chápou nadsázku, ale těm, kterým nebylo cítění ironie dopřáno, patří jiný. Rozhodně mé vyprávění neberte jako výplod jednoho chlubílka, který se nakonec dopátrá k závěru, že zdolaný vytrvalecký závod mu rozdělil život na to, co bylo před půlmaratónem a co po něm a pro příště si pro něj vytyčí metu hodinu a půl. Pisatel si je sakra vědom toho, že ho v závodě předběhly stovky lepších, v republice by mu daly na frak tisícovky rychlejších a z celého světa by ho pokořily milióny běžců a běžkyň. Přesto mě vykolejila věta jednoho známého, který závod sledoval.

„Co ty jsi to prosímtě za sportovce, když tě předběhla i padesátiletá pajdavá babča?“

No, tak co k tomu dodat. Snad ještě přidat to, že i mnohem hůře vypadajících snaživců, hubených i cvalíků, mladších i starších, kteří skončili přede mnou, by se našlo přehršel. A já si myslím, že to je dobře, protože tak je jasně vidět, že šanci na své zdokonalování, na úspěch, má každý. Sice ne rovnou vyhrát, ale zdárně se zúčastnit, otestovat si schopnosti, předvést svou fyzičku a proč ne, třeba si i sám sobě něco dokázat.

Neodpustím si klišé, že vítěz byl sice jeden, ale pro sebe vyhráli všichni zúčastnění. Poděkování patří i těm, kteří nelenili a vyšli půlmaratónce povzbudit i za nepříliš hezkého počasí. O ty se nebojím, ti aspoň zvedli prdel, ale ti, kteří neustále prohrávají, o ty se bojím nejvíc, těm nezávidím ani trochu. V utkání s pohodlností a leností hazardují sami se sebou, tím, jak jsou ve své životní laxnosti vytrvávalí. A právě těch, kteří pro své zdraví nic nebo jen pramálo činí je mnohem víc, než pravidelných sportovců, to obývací povaleči se nemůžou srovnávat s těmi, kterým není kvalita a délka života lhostejná.

Ač jsme všichni dojednoho tlustí i hubení, mladí a starší, nemocní málo nebo už víc, všichni bez výjimek se zůčastňujeme každodenního závodu zvaného životní pouť a je v péči každého z nás, jak si jí vážíme, jak řádně s ní naložíme. A proto toho dne nikdo z běžců, ba ani ten poslední neskončil v poli poražených, ti všichni my, jsme byli v sobotu 20. dubna, Keňany.

Ztraceni pro život jsou jedině ti, pro které je vrcholným fyzickým výkonem zaskočit si do padesát metrů vzdálené trafiky pro krabičku cigaret, protože za pět minut zavírají, jsou to právě ti, kteří si jdou do fitcentra zasportovat maximálně na solárko a pak se už nemůžou dočkat své agorafobické cigarety. 

P.S.: Kdyby si snad někdo chtěl ještě počíst o mém běžeckém přípravném martýriu, v osobním blogu má tu možnost.