Setkání s krušnohorci: druhé a poslední

O tom, v kterém krušnohorském hotelu strávíme týdenní dovolenou, rozhodla televizní náhoda. A sice průvodcova zmínka v cestovním pořadu o toulkách českou krajinou, když vychvaloval kuchyni jednoho hotelu, jehož název jsem si zapamatoval.

"Celkom obyčajný chalan," náhodný tenista, který neustále křičel: Nefoťte mě, nefoťte mě, já na blog nechci! :-)

Další náhoda tomu chtěla, že hotýlek znala i naše sousedka, která se tam dobře najedla. Před patnácti lety. A bylo rozhodnuto!

Po absolvování tamější týdenní polopenze však musím říct, že náhoda je blbec, že jsem měl chvástajícího se reportéra poslouchat mnohem detailněji a sousedku už vůbec ne. Mám totiž velké podezření, že televizní kecálek místní kuchyni vychvaloval pod pohrůžkou nuceného celoživotního hotelového stravování nebo s otlakem hlavně pistole v zádech. To tom lepším případě.

Připouštím však, že za svůj první kulinářský prožitek si můžu jedině sám, protože objednávat si k obědu masovou směs je jednoznačnou dietní sebevraždou všude. Čtyři kousky neidentifikovatelného masa a přehršel zeleninového cosi s pachem něco mezi krémem na boty a UHO, bylo jen zahřívacím kolem. Večerní těstoviny v sýrové omáčce s kuřecími kousky byly lákavé, ovšem jenom ve své písemné a verbální podobě. Skutečnostnost byla převařená, neslaná, mdlá. Jako byste těstoviny zalili horkým mlékem a marně si z nich přáli vylovit kousek kuřete. Svůj odpor ke koření a soli zvláště, kuchař prezentoval následující den prsními řízky, jakoby z horoucí vody vytažené. Bez jakékoli snahy o ochucení! Nic proti ňadrům, ale žvýkání jakéhokoli mrtvého nosu by bylo určitě chutnější.

Závěrečný vepřový řízek přes celý talíř celou jídelní trapnost korunoval. Ne, neprotiřečím si, neboť plocha strouhanky samotné zabrala z povrchu porce plnou polovinu. Nevím jak se to přesně dělá, ale krájíte a křup, padá strouhanka. Další křup a prásk příborem o talíř. Trpělivě dokola stále to samé, až se konečně dostanete k řízku. Mě tato hra na schovávanou moc nebavila a strouhankový řízek jsem měl spíše za umělecké dílo, kterého se nikdo moc nenají.

Takže jaká také mohla být kuchyňská skutečnost kromě té vyřčené na oprátce? Po televizním šotku mohl kvalitní kuchař zpychnout a utéct za lepším, takže ho v kuchyni momentálně a ke smůle všech návštěvníků zrovna zastupoval na ulici odchycený brouk Pytlík, univerzální to všeználek.

Malikatý problém byl i s obsluhujícím personálem. Asi pozornost podniku, říkáme si při příchodu na večeři, když uzříme barely plné šťávy a tak si do skleniček nalijeme. Sedáme si na obvyklé místo, když v tom se za námi, k našemu velkému úžasu, přižene hladová tlupa puberťáků a sedá si kolem nás. Míst se nedostává pro všechny a tak se přesouváme na klidnější místo. Cestou na nás servírka hodí grimasu ve smyslu, proč jsme si tam vůbec sedali.

Když k nám jako obvykle přichází s nabídkou nápojové objednávky, ukážeme na naše skleničky. Nechápavá grimasa jí zkrášlí obličej podruhé. Je mnohem výraznější než ta první, protože jsme nejenomže nepochopili, že šťáva nebyla přichystaná pro nás, ale že se nalívá pouze do pohárků umělohmotných, nachystaných opodál, tudíž rozhodně ne do vzdálenějších skleniček, do kterých jsme si dovolili nalít šťávu my. No prosím, jestli něčí rty tolik touží po dotyku s rozkousanými umělohmotnými okraji DDR hrníčků alá školní jídelny sedmdesátých let, tak ať si nostalgicky ku své libé spokojenosti poslouží.

Jedeme dál, vcházíme do pokoje. Hned v předsíni se pod námi zhoupne podlaha, div se neproboříme, cestou k postelím pod námi vrzají parkety a ve sprchovém koutu se zase málem prolomíte do odpadu. Ani v postelích nebylo úžasně. Tam se nacházelo další propadliště dějin a věřte, že na proleženou postel si pamatovala i naše sousedka. A považte, to už před patnácti lety! Jaká slast pro klaustrofobika, když ho postel vcucne jako černá díra a po stranách semkne jako do svěráku.

Jedno se ale spánku v těsném prostoru musí uznat. Ty dva krásné sny, v kterých jsem potkal Lucku Vondráčkovou. Měla vlasy až do očí, lízala zmrzlinu a smála se na mě. Našemu, jistěže duchaplnému rozhovoru nám zabránil až kolemjdoucí pisálek Viewegh, který překvapené Lucce kornout hbitě sebral a sám dolízal. Tak takhle jednoduše se balí se holky, no ještě, že to už vím. Druhé noci mi usměvavou Lucku přebrala všudepřítomná Bára Špotáková, toho dne mimořádně bez oštěpu.

Plné tři televizní programy a možnost wifi připojení celkový interiérový dojem nezachránily také proto, že prach na všem a ve všem byl neodfouknutelný a nepřehlédnutelný. V koupelně sice bylo jakš takš čisto, ale asi jenom proto, že tam pro uklízečské cuchty na první pohled nebylo moc práce. Kromě bortícího se sprchového dna mě zaujaly už jenom na umyvadle čtyři dvoudeckové kelímky z umělé hmoty, jediné to nádoby v pokojích, které častým pádům čtyř zubních kartáčků nezabránily, ani když se nasoukaly všechny do sebe.

Ale v krytém hotelovém bazénu, sauně, vířivce s šampáněm i bez, bylo stejně fajn. I proto, že všude a nikde se vyskytující hlídač, plavčík, číšník a dost možná, že i polokuchař v jedné osobě, se na svých místech spíše nenacházel než nacházel, proto tu bylo otevřeno a volno pro každého pořád.

Hurá na umělý tenisový kurt! Ikdyž byl asi na deseti místech naprosto jedinečně zelenočerveně slátán jako nepravidelné puzzle, kouzlo nechtěného to nebylo poslední. Ze spárů pospojovaných dílů hojně rostly pampelišky a trsy tráv a po stranách a od zadní lajny bylo k rozmachu jenom dva metry místa. Žádný problém, s přimhouřením očí se tam občasné pinkání dalo protrpět. Tedy, když by na tamní kurt zrovna nezavítal hráč od divize výš a samozřejmě já, stále neochvějně perspektivní rekreační tenista. 

Pěší toulky přírodou se nám pokaždé také tuze povedly. Nebývalých úspěchů zaznamenávaly zvláště po mé pečivé hotelové přípravě s následným pevným velitelským vedením. Vždyť posuďte sami: Tady někde je někam nějaká odbočka, povídám naprosto přesně a přesvědčivě. Snadno tak uvěřit tomu, že jsme se nejenomže někam pokaždé dostali, ale dokonce se i včas vrátili.

To jiná manželská, okolo jedoucí, do kopce chvátající cyklistická dvojice, musela zapracovat spíše na svém fyzickém fondu, neboť pán tu svou nemile povzbuzoval: Pospěš si, přehoď si! A servaná paní, když naštvaně odpovídala: A kam asi tak? Mám tam převod jedna - jedna!

Je konec prázdnin, konec dovolených. Ať žije dovolená, ať žijou prázdniny!