Nemám rád, když:

Když z nás, ale i ze sebe televize a rádia dělají voly: Předháněním se v létě co nejvyšších, v zimě co nejnižších teplot, předpověďmi na týden, na dva, třeba i na příští zimu. Přeháněním, kolik kde napadlo sněhu, počtem mrtvých a

zraněných při neštěstí, s radostným výrazem, že se konečně něco pořádně tragického stalo, a oni jsou jako první a jediní při tom. S "mimořádně exkluzivními“ záběry a před "hermeticky" uzavřeným prostorem, samozřejmě. Hřebíčkem do rakve, resp. vzniku tohoto blogu byl byl ranní poslech rádia Blaník, kde moderátor připomněl, že středa je posledním dnem, kdy platí loňské dálniční známky, a že letošní se nezdražují. S touhou po podrobnostech se obrátil na známkově dálničního experta, který řekl přesně to samé. Inu, opakování je sice matkou moudrosti, ale v tak krátkém sledu mi to spíš připomíná neschopnost a zbytečnost. Korunu tomu nasadila jiná rádiová stanice, kam měli posluchači volat, jestli si známku koupí nebo ne. A představte si, že tím se o něco soutěžilo! Sice chápu, že vybírat hezké písničky a zajímavě mluvit 24 hodin denně je téměř nemožné, že zapojení posluchačů do vysílání je oblíbený trend, který slouží moderátorům k oddechu, ale ať je v tom aspoň špetka nápadu, ať tomu nevévodí hloupost a povrchnost! Obdobou se mi jeví následující:

Když se s někým na něčem dohodnu a on mi odpoví tak jo, ale ještě mi předtím raději zavolej, připomeň mi to. Chápete to? V dnešním přetechnizovaném světě, kde si cokoli můžete napsat nejenom za uši, ale na papír, připomínku do mobilu, do noťasu, po mně někdo chce ještě připomenutí! Když už si to někdo nezapamatuje! Ale já možná vím odkud vítr vane. Snad z dětství, kdy dítě zareaguje třeba až na čtvrté volání k večeři, které je nejhlasitější. Je to špatnou výchovou, nedůsledností. A přitom řešení je tak prosté. Děláš, že neslyšíš, nepřijdeš - nejíš! Pro jednou hladové dítě neumře, ale pocítí, že to není ono, a opětovné vynechání večeře si rozmyslí.  

Období několikerého vítání a loučení ahoj, ahoj, ahoj, si myslím, že je na ústupu. Aspoň, že to.

Když se mě zeptá, kolik chci knedlíků, já odpovím, že čtyři, ale stejně dostanu pět. Když se zeptám proč se ptá, když se neřídí mou odpovědí, argumentuje tím, že pět sním taky.

Když je polívka vlažná, takže jí dojídám studenou, když je jídlo studené a musím si ho ohřívat.

Když jsou kolem silnic reklamní bilboardy na prezidenty, prodejní slevy nebo kulturní akce už prošlé, ale pořád tam jsou, takže ksichtózně a jinak mě zbytečně otravují.

Když něco hledám v inzerci nebo cokoli na internetu, ale nedozvím se kde vůbec, nebo až po velmi podrobném hledání, kde sídlí to odborné centum, ta firma, ten ústav. Ono totiž Pražáci kolikrát nemyslí na to, že existuje i něco a někdo i mimo jejich město.

Když se někdo složitě vyjadřuje v domnění, že to tak lépe působí. Např.: Bude nás to stát nemalé finanční prostředky. Vždyť jednodušší i kratší je přece říct: hodně peněz.

Když se někdo nesmyslně ptá stylem: Zeptám se vás na otázky... Chápete? On se přece neptá na otázky, on je klade, on chce znát odpovědi na své otázky.

Když vedu diskuzi s kolegou v kanceláři, náš rozhovor skončí a já odcházím, ale ještě na chodbě nezřetelně slyším, jak se mnou mluví.

Když potkám debila na silnici (o tom bude příští blog.) Tím nemyslím „piráty,“ ale jiné vymaštěnce, kteří jsou nebezpeční stejně, a je jich mnohem víc!

Když někdo v diskuzi kritizuje špatnou gramatiku jiného, a přitom nedělá mezery za čárkou i koncem vět, nebo jiné chybky.

Když někdo často používá klišé a zdrobněliny. Kafíčkem počínaje, přes polívčičku a masíčko k obědu, testíčkem z češtiny konče.

Když někdo zavede nesmyslná slova a obraty, a další ovčáci v nich pokračují. Např.: Dávám vám "prostor" k vyjádření. A já se ptám, jaký že to prostor. To nestačí dát možnost, příležitost, šanci k vyjádření? K čemu proboha zase prostor?

Když někdo řekne, že budeme sáňkovat (zřejmě podle anglického vzoru) místo nádherného českého zasáňkujeme si? Proč užívat paskvily jako např. vyargumentovat, zarezervovat, předpřipravit, dovysvětlit, vyzjistit, ba dokonce dovyzjistit? Nechápu. Vždyť taková paslova napadají omezence a dalším hlupákům se líbí.

Když se opomíjí slova jako většina, málokdo, možná, někdy ... Příklad: Všem se kino určitě líbilo. (Názor jednoho za všechny, přičemž je patrné, že se nikoho nezeptal.)   „Opravdu na tom pochodu nikdo nechyběl?“ Fakt, všichni tam byli! „A co Vomáčka s Malíkem?“ No, tak ti zrovna ne… Tak vidíte, jak se věci mají. Byli tam všichni, ale zase ne úplně všichni. A kino se velmi pravděpodobně nelíbilo všem, ale většině.

Rád bych, abyste v textu souhlasili aspoň s něčím, abyste si uvědomili, že každé slovo má svůj význam, že řeč nám slouží k jasnému a co nejpřesnějšímu vyjadřování, nejlépe, aby věta vždy tvořila sdělení, které má hlavu a patu.