Hledání dívky mých snů

Potkal jsem velmi dobrého kamaráda, a tak není divu, že se rozpovídal a jeho poutavé povídání s radostí sdílím. Sotva se rozvedl, zase do toho spadl, už není singl. Kvůli praktičnosti vás s jeho peripetiemi seznámím v ich formě. 

Žádné hádky, dlouhé mlčení, žádné komandování a podřizování se. Jak nepoznané, jak jiné! Že jsem sám, jsem si tak uvědomil záhy. Sice jsem nikdy nepral a nádobí také neumýval bůhvíjak rád, ale najednou jsem se nemohl dočkat naplnění pračky a dřezu. To abych si nepřipadal ztraceně, zbytečně. Proto jsem si ponožky i slipy zase začal měnit každý den a ranní čaje přestal pít z nevymývaného hrníčku. Nastal nejvyšší čas s tím něco udělat.

Jako nejjednodušší se jevilo připomenout se bejvalkám, jestli by aspoň jedna na navázání přerušeného vztahu neslyšela, ale už po pátém přesvědčivě znějícím nesouhlasu jsem si uvědomil, že to, co bylo aktuální a žádoucí tehdy, není přející a proveditelné o pět až dvacet let později. Asi by jim chybělo to riziko ze vzrušení z odhalení, ten náboj zakázaného, nebo se prostě vdaly a mají děti. Časy, kdy jsem do nich zarazil, tak vystřídala doba, kdy jsem tvrdě narazil. Ha, ha.

Definitivní obvolávací tipec mi udělila moje nejmladší, 22letá, která mi za sebe nabídla maminku, která bude volná hned, jakmile se vrátí z psychiatrické léčebny. Že i ona by ke mně byla hodně mladá a taky, že nemám čas na ni čekat, jsem zbaběle odpověděl, a uvědomil si, že to se sháněním kvalitní dívky nebude jen tak. Měla by být více zdravá než nemocná, raději starší než mladá, to aby ji nenapadlo mít ještě děti, ale co hlavně, musí se mi líbit. Jinak by to nešlo, ani by mi nešlo, to já se už tak nějak znám.

Tak jsem obvolal přátele, jestli by mi s hledáním nepomohli. Zajímavé bylo, že úkolu se zhostili daleko zodpovědněji chlapi než ženy - opravdové kamarádky. Pod záminkou pozvání na kávu jsem se s několika dokonce i sešel, ale řeknu vám, když jsem na ně vybalil, co po nich chci, jako by do tváří dostávaly křeče. Nahodily podivný úsměv, z úst jim začaly vycházet falešně znějící tóny, to se nedalo přehlédnout. Jako by se považovaly za čekatelky a naše kamarádství měly za přestupnou stanici, mi najednou připadalo. Ale dosti ješitnosti...

Na této ženské frontě se sice nezadařilo, ale jak už jsem podotkl, kamarádi byli vstřícnější, něco mi dohodili. Ale kdo ví, jak to i s jejich přejícností bylo, protože po krátkém chození se dvěma dívkami jsem nabyl dojmu, že jim bude líp, když budou i nadále samy, než se mnou. A mně bez nich. Jak jinak chápat to, když jedna pořád spala, a když nespala, tak byla unavená. A když byla jednou za týden jakš takš k použití, tak mi dala a v následné promilové eufórii konečně uvařila a umyla nádobí. Druhá známost taky nebyla kdovíjak partnersky ambiciózní. Asi za to mohla její postelová zimovřivost, protože mi v noci kradla deku a pořád ji záblo levé koleno, na které si ráda nechávala sahat. Jiného postelového zájmu jsem se od ní nedočkal. Navíc mě na vedlejší kolej odstavila i tím, že v jejím absolutním hledáčku byl jedině syn, syn, syn, jedináček, její rozmazlený, obézní spratek. A když doma náhodou nebyl, na řadu přišel obdiv k senzačním rodičům. 

Po těchto neúspěších jsem pomyslel i na to, že se budu muset ztrapňovat v parku hledáním a oslovováním, jestli paní nemá provázek, abych s ní mohl navázat rozhovor. Když už jsem nechtěl chodit utrácet po barech a vysouložit si tam nějakou tu děvku k pohledání.

Naštěstí mě jednoho krásného dne osvítilo a zahlédl jsem ji – v práci novou kolegyni! Sice jsem o ní nic nevěděl, ale to mi nezabránilo, abych jí nepozdravil a nevyrobil kompliment na její pěkné kozy. Zastavila se, otočila se, čekal jsem facku. Nebo radši dvě, abych jednostranné zčervenání tváře nemusel nikomu vysvětlovat. Jenomže překvapila, líbezně podotkla: „Chceš je vidět, úchyle?“ Svraštil jsem čelo, přede mnou spatřil vyhrnutý svetřík, vykulil jsem na to oči. Konec slintavému erotickému okénku učinil po chodbě chvátající kolega Jirák, když se naprosto nevhodně projevil upřímným výkřikem: „Ty vole, no to jsou dudy!“  

I když… a to už předbíhám, když prozradím, že si dnes před Jolanou ty vole občas řekneme, i když v mém podání není oslovení mužským rodem jazykově správné. Nicméně tuším, že použít k označení skotu pohlaví ženské, není v tomto případě radno. Přitom pláču smíchy s představou, jak by na moje živočišné, tuplovaně sexistické seznámení s Jolanou asi reagovala svatozářná Hanka i Rebeka Šianderová, která se zdráhá býti krásnou a přitažlivou ženou tím, že se nelíčí, mračí se, má černé vlasy, nosí brýle a nenosí sukně jenom kvůli možnosti sexuálního obtěžování.

To Jolana sukně nosí, i když celulitídu má. Hladím jí ji, ale nikdy jí něžně ty moje malá celulitídko, neříkám. To už tak úchvatně vyzrálý jsem od doby, kdy jsem jedné dívce, držíc jí prso v dlani, že by je mohla mít o něco větší, už tak nějak zkušeně vím. Co si k Jolance můžu a nemůžu dovolit, jsem věděl hned od začátku, protože mě k tomu svým přiznáním sama navedla:

„Hlele brouku, tak aby bylo mezi námi jasno,“ začala, „takže všechno to, co se o mně povídá“…. nastala dramatická odmlka a já čekal uklidnění, že zvěsti o ní budou přece jenom přehnané, … „ je úplně všechno pravda.“

To mě sice zarmoutilo, ale zase si říkám, každý jsme nějaký, že její ráznou povahu přijmu už jenom proto, že má za sebou dosti životních a strastiplných zkušeností. Čtyři děti, dva potraty a tři exmanžele, co jí zanechali trošku dluhů, plus nějakou tu vlastní vysněnou hypotéku má. Nic dalšího jí snad už nehrozí! To až já ji ke štěstí konečně dovedu, přál jsem si.

A tak jsem začal, a kde jinde se dá zapůsobit mužněji, než v posteli nebo v hospodské rvačce. Zvolil jsem první variantu a nehodlal nic podcenit. Vzal jsem si Viagru, narval se petrželí, pod peřinu jsem zaplul se suverenitou oskarového pornoherce. Jenomže natěšená Jolanka se chtěla milovat hned, a mně to nešlo hned. Protože tabletka ještě nezačala působit a z petržele mi už začalo být blbě. Když se mi po půlhodině tulení začal konečně můj proutek vzbouzet, už neměla zájem. „Nezoufej, šetři síly na zítřek. U rodičů bydlím, já mám statek,“ dala mi jasně najevo, že by tu byla jistá možnost k vyniknutí i na jiném než ložničním poli. Ale stejně - na noční bodání, kdy mi péro stálo celou noc a nic z toho, jen tak nezapomenu.

A na to ráno, kdy jsme vešli do statku, taky ne. Měl jsem představu o ranním hemžení, kde děvečka dojí, pacholek nakládá seno pro koně a pak se spolu za rohem pomuchlují, jak kačeny nebo slepice v rohu spokojeně kdákají, psi kolem vesele pobíhají, ale ze snění jsem záhy procitnul: Mohutná dřevěná vrata nás vpustila do poloviny 19. století, doby temna a zoufalství. Nikde nepobíhala roztomilá zvířátka a ani jeden čeledník, po dvoře se líně válela mlha, která částečně zakrývala zchátralé trámy stodoly a opadávající zdivo, kde bláto mělo sílu deštivé bouře a všudypřítomný pach obraz beznaděje a smutku zvýrazňoval. Okamžitě se mě zmocnily pochybnosti, jestli právě to je pro mě výhra, Jolanka - Nejolanka.

„Krása, co? A koníčci jsou ve stáji,“ pronesla nadšeně a odvlekla mě do budovy naproti. „Kde býval taneční sál, vidím obývák. Hned vedle bude ložnice, tam byl výčep, tam se chlastalo. Myslím, že tady nám bude dobře,“ usmála se směrem k mému rozpačitému ksichtu.

„Jenom se všude dají nová okna, radiátory a krbová kamna na přitopení, trochu sádrokartonu s izolací, aby strop nebyl tak vysoko by to chtělo, taky se otluče omítka a malinko se všechno přemaluje. Jo, a taky topení v podlaze a zavést novou elektriku by bylo fajn. Ale voda a odpady jsou už hotové, tak co ty na to?“ Nevěděl jsem, zmatený byl jsem.

„No nic, otevři pivo, brouku, zajdu pro šrot a promysli to,“ poručila a já si uvědomil, že povahově mírně problematickou dívku zastínila poněkud jiná fakta. Že od ženy ve věku blížící se mému, bych už nepředpokládal, že tam, kde by mohla vkusně bydlet, je nepořádek, bordel a čurbes s triliónem plísní a bakterií, a hlavně stovky hodin špinavé práce. Představa, jak do ruky beru majzlík s kladivem, řádím se sbíječkou, vyvážím kolečko se sutí, kydám hnůj, podestýlám slámou a navážím seno, dávám žrát pejskům Cane Corso, postrachům medvědů, to byla nevídaná, nečekaná. Na druhou stranu zase hodnotná výzva pro odpočinkem chátrající tělo, impulz pro kvalitní trávení volného času, nabídka, která se nerozvážně neodmítá.

„To víš, neplatí mi alimenty,“ pomohla mi s pochopením, když dala šrotu klisnám. „Neboj, dávám tomu rok, maximálně dva… ale bez tebe věčnost,“ a těsně mě objala. A protože tulení máme rádi oba, u přítulkyně jsem zůstal. Společně se sedmi koňmi, dvěma psy a proměnlivým počtem koček, tam na velkostatku z roku 1840, kde to začínám mít rád.   

Foto je pouze ilustrační.