Platit předem, a dýško taky předem?

Tak z toho jsem byl hodně vysoko na větvi. A dělo se to zrovna teď v létě hlavně v restauračních  zahrádkách, že si jídlo a pití objednáte u barového pultu uvnitř nebo u okýnka, a hned platíte. Já jsem měl vždycky zato, že 

spropitné se dává, resp. jeho výše se určuje podle spokojenosti zákazníka. S jídlem, s obsluhou, s prostředím. Ale předem? V mém posledním případě, kdy útrata činila necelých 500 Kč, jsem nedal navíc ani korunu. Nemohl jsem, protože jsem nevěděl, proč bych měl. V sámošce také platím přesně, což mi přijde úplně nastejno. I zboží odsud spotřebuju až po zaplacení. A proto taky, no, nezlobte se, ale dát za smažený sýr s hranolkami 139 Kč, za desítku piva za 30, platit předem a ještě si objednávku po zavolání přinést sám? To mají dýško snad už i v ceně, no ne? A to celkem vrchovatě, si myslím já.

Proč je tomu tak s placením, zrovna takhle nedůstojně, zeptal jsem se servírky. Prý proto, že venku nemají přehled, takže aby jim někdo neutekl bez placení. Neptal jsem se, jestli je to opatření pouze preventivní nebo už represivní, ale věřím tomu, že stát se to mohlo. Ale stejně tak si myslím i to, že to jsou jenom alibistické kecy, zakrývající nedostatek, lenost nebo neschopnost personálu. Vždyť stejně nepozorovaně se dá utéct z vnitřku jakékoli restaurace cestou na záchod nebo v jiném vhodném okamžiku. Zajímalo mě i to, jestli při okamžitém placení nechávají hosté dýško. Prý jak kdo, což mě potěšilo i zaskočilo zároveň. Proto potěšilo, že nejsem jediný, kdo se nad touto těžce stravitelnou praxí pozastavuje, a zklamalo v tom, jak jsou lidé hloupí, nepřemýšliví, nebo je jim to jedno.

A bonbónek nakonec: A to vás nemrzí, že v případě placení předem přicházíte někdy o dýško? ptám se. Prý že ne, že jsou mnohem raději, když nikdo neuteče. Na tom sice něco bude, ale taky si myslím, že jde o levárenskou pravdu. Krk bych za to dal, že spropitné mají pro tyto případy v ceně už započítané. A kdo to nepozná, ještě jim ho vnucuje, bohatě je zásobuje – inu, jeho věc.

Teď ještě něco jiného, ale vlastně taky šidícího, snad úsměvnějšího. Když jsem jinde za párek v rohlíku na malé pláži u Berounky platil 40 Kč, udivilo mě to, protože můj doposavadní placený rekord byl 27 Kč na Seči. I zeptal jsem se v tom kiosku, jestli se s cenou za párek nespletla. Ale já vám dám účtenku, nabízela mi brigádnice, kterou škola ještě nenaučila odpovídat na otázky přesně. Ale my ho máme ve větším a rozevřeném rohlíku s osmaženou cibulkou, a kečupu a hořčice vám můžu dát kolik chcete, pokračovala po opětovném dotazu. Takže párek naležato, no to ale musí být skvost! A taky, že jo. Víte co, tak mi doň třikrát ďobněte hořčici, řekl jsem, kousl si a půlka cibulového přídělu byla rázem v pr… na zemi, čtvrtka množství se ocitla na měkkém ubrousku, takže výhledově taky v praku. No, i tady by se dalo dosti vylepšovat. Nehledě na to, jaký to byl sajrajt, když mě v sytosti udržel ode tří hodin odpoledne do rána. Odpovídám, že tak pofiderní kvality, po kterém mě přešla chuť na cokoli jiného, jenom ne za sraní.

A proto! Ozvěme se, dupněme si, když se nám něco nezdá, nebuďme vystrašení, nikdo nás za pár hodnotících vět neukousne! Nenechejme se sebou cloumat, majitele zjišťovat, kolik si toho na nás může dovolit, neváhejme a vytasme se s kritikou, když máme pochybnosti. Zachovejme si důstojnost tím, že dáme najevo nespokojenost! Kiosek, restaurace, patří mnohdy kdejakému vidlákovi, který z nás tak lehce tahá prachy. Kolikrát mě o tom přesvědčí gramatické chyby v jídelním lístku a prapodivná kvalita personálu.

To my jsme zákazníci, z nás jsou majitelé živi, nebuďme bojácní a upejpaví, neříkejme si, že nám to za to nestojí! Avšak, nebojme se i chválit, když nám chutnalo, když se nám v příjemném prostředí líbilo. Jedině, když bude komunikace host – hostitel existovat, ale především fungovat, tedy padnou-li zákazníkovy výtky na úrodnou půdu, pak je tu šance ke zlepšení, ke spokojenosti.