Myslel jsem si o něm, jaký je to mistr v moderátorském oboru, ale i on chyboval. I tak pro mě jedničkou stále je, jen potvrdil rčení o tom, že i mistr tesař se někdy utne. Bylo to nedávno při komentování Karlovarského filmového
festivalu, kdy řekl, zkráceně cituji: „… dva hlavní protagonisté filmu…“ Tomu, kdo tápe, vysvětluji, že už samotný pojem protagonista v sobě zahrnuje hlavního představitele, hlavního herce, postavu, vůdčí osobnost. Polemizovat by se dalo i o tom, jestli můžou být protagonisté dva.
Na stejnou úroveň, a to musí být pro pana Marka docela potupa, stavím i vykřičené a několikrát zdůrazňované „dvěmi cenami, dvěmi medailemi…“ pana Jakuba Koháka při vyhlašování jakéhosi fotbalisty nebo sportovce roku. Na nejapnou a infantilní jakože srandu nebyl sám, ale sdílel tandem s panem Koptou, přičemž tuto jejich trapárnu-šaškárnu na úrovni školní besídky nacvičované deset minut, jsme bohužel měli možnost v televizi sledovat. Tak obvykle dopadne snaha, když chce někdo být úporně spisovný a přepískne to s ujištěním, že „dvěma“ nezní dost dobře.
Nebo jinde: Když se hra během komentování fotbalového klání našich mladých fotbalistů s Anglií kvůli faulu na nezvykle dlouho prodloužila, usmolil oborník na slovo vzatý „delší pauzičku.“ Taky nevím… Vlasy mi stávají z kratší i delší pauzičky, z malého i velkého obídku. Zase nedávno, snad krátce po televizních zprávách to bylo, jsem z předsíně zaslechl něco o „nejkomplexnějšímu“ cviku a přispěchal se na toho chytrolína podívat. Nepřekvapil mě – hrdě vystajlovaný elasťák cinknutý narcisem a metrosexuálem žvanil a žvanil víc než cvičil. Kdybych měl tu možnost, poradil bych mu, ať raději jenom cvičí a posunkuje. To jediné bych mu věřil.
Mám rád večerní pondělky a středy, kdy se snažím nezmeškat Malý pitaval z velkého města (1982) a Hříšní lidé města pražského (1968). Na těchto seriálech je poznat, že je od sebe pár let dělí, ale rozdílnost řeči jenom dobou vzniku to nebude. Zatímco ve starším snad není jediná zbytečná věta, dialogy jsou jasně formulované a herci s nimi nespěchají, v Pitavalu je to obojaké. Malé odbočení: Pomyslený žebříček zbytečných vět vedou americké, zvláště pak romantické filmy, od kterých na patnáct minut odejdete, a když se vrátíte, dvě ženy v kavárně stále sedí a blábolí, přičemž zjišťujete, že jste nejenom o nic nepřišli, ale přínosně jste si stihli udělat kafe a dětem přečíst pohádku na dobrou noc.
V Hříšných lidech jako by se ostatní herci snažili klid a rozvážnost herce Marvana napodobit, v Pitavalu si jdou více po svém. Zářným příkladem toho je těžko ukočírovatelný frajírek Zedníček, kterému je role ušita na míru, za protiklad bych mu přiřkl staršího herce Vlastimila Haška. Jejich odlišnost nespočívá pouze v charakteru postav, věku, ale i v tom, že na rozdíl od Zedníčka oslovuje kolegy i podezřelé správně pátým pádem a rozkáže, aby se prosor „zajistil.“ Myslíte si, že i tohle je dílo scénáristy? Já si myslím, že ne. Dlužím vysvětlení: V dnešní době se už skoro nic nezajišťuje, ale po vojensky zabezpečuje a prvním pádem oslovuje i volá. Chjo!
Pojďme od televize dál, poslouchám i rádio, jednou, dvakrát, omylem i Ranní mozkovou rozcvičku nejmenované stanice, protože fakt nevím jaké. Hned poté jsem přeladil. Velkým úkolem pro „dovolaného“ posluchače je přiřazovat k příjmením vybraných sélebrit křestní jména. Stranou ponechme, snad ani ne nápad, jako spíš zavádějící název tohoto počinu, takže scestné přesvědčení soutěžících o své chytrosti. V jednom případě měl soutěžící přiřadit křestní jméno k příjmení Holý. A představte si, tak jako jemu, i mně se na prvním místě vybavil herec dětských rolí Tomáš Holý, ale komentátor to nechtěl uznat. Po chvilce nejistoty, kdy mu ze studia zřejmě někdo napovídal, Tomáše vzal a přiznal, že myslel Romana Holého, hudebníka skupiny J.A.R., zřejmě dobrého kamaráda, kterému chtěl asi udělat radost. No, nic proti oběma, mně zběsilá skupina J.A.R. také něco říká, ale přece jenom - ve srovnání s Tomášem Holým, neřku-li s přírodovědcem světového formátu Antonínem Holým, (přš. antivirotika,) se mi vybavuje přirovnání o nesahání ani po kotníky. A možná si někdo vybaví i obrázky dříve populárního malíře Stanislava Holého. (Např. Jů a Hele, animace k filmovým Básníkům.)
Třeba jenom v hospodě u piva, kdy následující ráno všechno smaže, bychom se mohli unést plytkostí, nasekat spoustu chyb a nepřesností, nechat se unášet svou nesoudně nabytou výjimečností, tam se to v okuhu deseti opilých přátel ztratí. Ale třeba v médiích, z kterých jsou oslovovány tisíce lidí, tam už jde v případě selhání o pořádnou ostudu!
Pro další příklady omezenosti nemusím chodit vždycky jenom k cizím, ve zkratce uvedu jeden pracovní. Nastává potíž, na kterou nadřízený stupeň reaguje, a to celkem čtyřikrát. Ne čtyřmi pokyny, to jenom ten původní se třikrát během měsíce opravoval a ihned hlásá do světa, aby ten poslední, přičemž si netroufám tvrdit, že definitivní, můj nadřízený nadřízeného, zazdil posledním slovem, cituji:„A tímto se předcházející nařízení zrušuje.“
Vším tím chci říct, že nejenom proto jsou šéfové, ředitelé, šéfredaktoři a téměř generálové, aby jenom byli a byli lépe ohodnoceni, ale aby se o činnost podřízených také zajímali, kontrolovali ji. A když to dělají, tak ještě víc. Věřte mi, když v televizi není zrovna nějaká významná sportovní událost, v průměru ji sleduji asi půl hodiny denně, a vidíte, co všechno z toho vzešlo. A jaký z toho plyne závěr?
Všichni ti figurkoví vynálezci televizních a rozhlasových žvástů za to, za sebe, nemůžou, vždyť tím, že byli na svůj post vybráni, byla jim dána důvěra, ubezpečení v tom, že jsou ke své práci způsobilí! A když už zavrávorají, tak je na nadřízených, aby je o jejich nesmyslech a chybách informovali, aby je jednou, dvakrát opravili, poučili a nepoučitelné vyhodili! A chápali to jako vlastní selhání!
I když… jestli si to nepředstavuji až příliš jednoduše. To, aby šéfové své chybující ovečky kontrolovali, aby jim jejich výkony vytýkali, bude zřejmě zcela zbytečné. Proč? Protože by na nic nepřišli, nic neodhalili, sami jsou totiž úplně stejní, ne-li na jazykové úrovni ještě horší. A to není dobré zjištění.
