Podzimní dny se nekompromisně krátily, ale brzkým stmíváním jsem se odradit nenechal. Po práci mě to ven táhlo pořád, i když jsem z procházek přicházel dřív a dřív. Do lesa mezi stromy na čerstvý vzduch, uklidnit se,
odpočinout si. To mě bavilo, to mi pomáhalo.
Litoval jsem dne, kdy mi to s přírodou nevyšlo. Tím spíš, že možnost procházek, vlastně plynulé chůze všeobecně, nebudu téměř dva měsíce po operaci schopen. Bylo pondělí a plánovaná hospitalizace už ve čtvrtek. Na nějaký čas se tak budu muset obejít bez zajímavostí, které mi Železné hory poskytovaly. Tak třeba: Vyrazil jsem na místo, kde jsem si nechával dorůst zbylé tři bedle, ale co se nestalo! Přímo před očima mi je kradou dřevaři. Jako by se snad neměli starat o dřevo, ach jo! Jindy zas: Potkám hajného a cože to mám v tom batohu, ptá se. Jeho zájem jsem nešekal, tak jsem se jenom přiblble usmíval, ale když trval na svém, vyklopil jsem mu to. Čuměl jak puk! To jsem ještě nezažil, divil se. Lidi tu chodí na houby, kradou dřevo, pytlačí, ale vy sbíráte po lese odpadky! Během společné cesty jsme si pak svorně opřírodně zanotovali, více se poznali. Taky jsem měl nahnáno, když jsem potkal partu divočáků, jindy zase jsem po kolena zapadl do bažiny, nebo i zabloudil, když mě veselí lesní dělníci poslali na úplně jinou stranu. Poměrně dost zážitků na někoho, kdo se v blízkém okolí čerstvě zabydloval.
Ale k příběhu: Zrovna, když jsem míjel kótu 530, kterou jsem na stromě vyryl před týdnem, spatřím před sebou dvě osoby. To je vždycky svátek, když v lese na někoho narazím, a tak si tipuju, kdo by to asi tak mohl být. Nějak podivně stojí, takže běžní turisté nejspíš ne, lesáky, orientované nebo opilé mi taky nepřipomínají, tak kdo to ksakru… Když přijdu blíž, zaujalo mě jejich oblečení. Mám se bát, nemám se bát? Že by něco jako uniformy? Á sakra, nejenom to! Kožené rukavice, černé brýle, kšiltovka a mikrofon u huby. Tak to je hustý! Asi pět metrů od této tělesné bariéry mě pádný ručním pokynem jeden z nich zastavuje. Poslechnu, nemám slov. Druhý vyštěkne do mikrofonu tři slova, pak na kolegu něco krátce. Gestikulačně zdatný bodyguard mi naznačuje, abych se vrátil nebo odbočil z cesty. Chtěl jsem podotknout něco ve smyslu, že les není jejich, že si v něm můžu vykračovat po jakékoli cestě, ale něco mi říkalo, že málomluvným hromotlukům bych raději odporovat neměl.
Tak tohle to tu ještě nebylo, mrmlal jsem si jen tak pro sebe, a smířen s osudem, jsem byl rozhodnut sklapnou paty, hodit 180stupňový obrat a bez znalosti zřejmě hlídané prominentné osoby se poraženecky odporoučet. Jenomže když jsem sešel z cesty, tak zezdola, kousek za tělesnou stráží vidím, že se něco děje. Dvě krčící se osoby utěšovali osobu ležící. Aha, tak ono to nebyla nutnost obyčejné lidské vyprazdňovací potřeby, jak jsem si myslel, pravděpodobně jsem byl svědkem něčeho závažnějšího. A protože polohu ležícího střelce na zádech neznám, také opalování v oblečení v deseti stupních není až tak běžné, k ostrým hochům jsem se vrátil. Ostych byl tatam, tady už končila legrace, rozmluvil jsem se.
„Hoši, neušlo mi, že za sebou máte docela problém. A protože jsem doktor, mohl bych vám pomoct.“ Podívali se na sebe. Prý abych ukázal občanku a dokázal to. To mě pobavilo.
„Chlapci, neblbněte,“ dovolím si familiérní oslovení i podruhé, protože teď mám navrch já, „víte, do lesa občanku fakt nenosím a titul v ní stejně nemám zapsaný, takže mi musíte věřit, “ objasňuji jim, ale nehnuli ani brvou.
„Takže jinak. Neposkytnutí pomoci zdravotníkem dva, lékařem až třech roků v lochu, a garantuji vám, že když vy na tom budete mít podíl, bude také po zásluze ohodnocená.“ To je znejistilo, pohli brvou.
„Pořád ignorace? Fajn. Takže víte co? Nechám tady svůj batůžek, vy mi prohledáte kapsy, aspoň snaha je mou povinností, protože za cokoli jiného by mě Hippokrates nepochválil.“ Koukli na sebe, pan Hippokrates jim asi něco říkal. Bez pokynu jdu k nim. Jeden mikrofonuje, druhý mi začne tlačit na kapsy, pak přitaká. Prohlídkou projdu, s doprovodem chvátám k postiženému.
Á do prdele! Tak to je síla, až tohle jsem nečekal! Pan prezident! Ale ne jeden z těch, kterých máme hafo, tohleto byl prezidentů král, originál, ten VIP úplně nejvyšší! Ale v reálu se mi těžko poznával. Televize zkresluje, maskéři zkrášlují, střízlivost v horizontální poloze mate, zdravotní kolaps podobě také nepřidá. Tak vida, kdo všechno nechodí do mého revíru na procházky a ze somnolentního stavu se ho snažím probrat poplácáním po tváři.
„Haló, pane prezidente, slyšíte mě?“ probral se víc. Pootevřel pusu, zalapal po dechu, zakoulel očima. Tedy nic neznámého, to mi k diagnóze moc pomohlo.
Na okolí vyzvídám, co se stalo. Prý z ničeho nic zavrávoral, řekl, že je mu zle a pomalu se kácel k zemi. Stále nic neobvyklého, ale to, že nevstal, už nové bylo. Pak hůř dýchal, držel se na hrudi. A zpotil se jak to prase, doplňovali se navzájem. Výborně, zajásal jsem, jako bych snad měl radost právě z toho. Sáhnul jsem mu na radiálku. Za půl minuty 90 tepů, srdeční akce se zdá pravidelná, to by šlo.
„Buší mi,“ pověděl a chytil se nad srdcem.
„Jak dlouho?“ zajímá mě.
„Od začátku.“ To by mělo být dobré znamení. Mohla by to být „jenom“ supravertikulární tachykardie, ne komorová. To by byl průser, od ní je to už jen kousek k fibrilaci a k zástavě.
Rychlou jste už volali?“ ptám se.
„Přiletí vrtulník,“ dozvídám se a doufám, že záchranný.
„Kdyby měl problém s přistáním, tak by to šlo na plácku v křižovatce,“ chvilku přemýšlím, „asi 200 metrů jižně od traumabodu záchrany CR 014,“ a jeden z přihlížejících začal telefonovat: „Jak jste to říkal?“
Všechno opakuji a něco mě napadne. Sáhnutím na krkavici bych se mohl pokusit se o masáž karotického sinu. Vyhmátnu-li bod správně, při supraventrikulárce jeho stimulace pomůže. Když ne, mohl bych ještě zkusit Valsalvův manévr, při kterém se tlačí jako na stolici. Matně si vzpomínám, že pomoct by mělo i zvracení, ale, jaksi, v tomto případě…
Hmatám, mačkám, a pak najednou – pan prezident se usmál a řekl: „Už se mi odtížilo,“ a já mu věřil. Pulz se mu zpomalil, začal se zajímat o mé kouzlo. To je jenom taková tajná finta, nezatěžoval jsem ho podrobnostmi a opřeli jsme ho o strom. To se mu líbilo, takhle vyčkal helikoptéry. A pak…
Asi takhle bych to sumarizoval. Přišel jsem, viděl jsem, pomohl a po odletu helikoptéry spěchal do chatky na zasloužené kafe. Byl nejvyšší čas, protože v údolí Cítkovského potoka se začalo stmívat. A protože novinářům nic neujde, toho dne byla veřejnost informována jen o běžné preventivní prezidentově prohlídce v Ústřední vojenské nemocnici. No, i tak by se to dalo prezentovat, protože z nejhoršího byl venku. Tak si jenom sklesle říkám, že když už jsem panu prezidentovi pomohl, mohl si mě nechat lehce zjistit. Široko daleko žádný učitel, inženýr, natož lékař, to by nezabralo velké úsilí. Jen si s ním potřást rukou a popřát mu více zdraví, k tomu už nějak nedošlo, to mi chybělo. Opravdu nic víc, za pouhé vykonání své povinnosti bych od něj státní vyznamenání fakt nepřijal.
Asi čtyři měsíce na to, to už jsem na neobvyklou procházku úplně zapomněl, se mi před chatkou nečekaně objevila hromada dřeva. Nevěděl jsem, že bych si nějakou dojednával, tak mi hned v paměti vyvstalo ono záchranářské odpoledne. Že by? Až takhle? Ale proč by ne, nakonec - velká obálka nahoře pod polenem to objasní. Koukám na ni, žádný emblém hradu, žádné razítko prezidentské kanceláře na ní, úplně čistá, fakt divné. Vytahuji z ní lístek a čtu: 1 batoh odpadků z lesa = 1 fůra dřeva. Tak to bylo překvapení! Ale stejně, až hajného zase potkám, jen tak pro zasmání mu přiznám, že ty batohy byly celkem tři.
Uvedený text není ukázkou z připravované knihy „Přežil jsem zimu na chatě.“
