Doktor za to může!

Aneb kritik mezi svými, dalo by se i napsat. Ale o čem jiném bych měl informovat, než o tom, čemu trochu rozumím. Neprozradím město ani lékaře, protože to by z toho velice snadno vybruslily ambulance obdobně nízké kvality.

Hlásím se na recepci nemocnice, kde se dozvídám, že můj lékař dnes poradnu nemá, ale vezmou mě na chirurgické ambulanci. Měl jsem odvoz, nerad někoho zbytečně obtěžuji, tak se raději paní recepční ptám, kolik lidí je přede mnou. Počet tři mě uspokojil, odbelhám se tam. Šálí mě zrak či co? Asi šest dětí s doprovodem naznačovalo, že paní na recepci opomněla připočíst tuto drobotinu. Tak to bylo nemilé, chudák můj spěchající odvoz. Ale čtyři kbelíky vody v mém koleni byly rozhodujícím argumentem.

Otevřou se dveře, sestře strkám lísteček. Vejde, za chvilku vyjde a sděluje mi, že tady není poradna. Povídám, že chci jenom punkci, žádné kecy kolem nepotřebuji. To zabralo. Než se dostanu na řadu, čekám přes hodinu. Konečně!

Vzájemné pozdravení, tedy nic, co by se vymykalo příchodovému normálu. Sám se k punkci připravím, tzn. kabát a hole odložit, boty dolů, kalhoty dolů, ortéza dolů a čekám. Doktor ďobne, vytáhne z kolena šest nekonečných stříkaček, a já z dlouhé chvíle jistěže vtipně podotknu, že se omlouvám za zdržování. Nikdo se ani nepousměje. Když mám odčerpáno, na scénu vstupuje sestřička. Očním kontaktem si koleno odměří a odkráčí zpět do veselého koutku za kolegyněmi, kterých je v rohu místnosti pět! Nikdo nic neříká, ale snad čekám na převázání a ošetření rány správně, říkal jsem si. Vždyť nejsem na Balkáně, abych si ránu vydezinfikoval močí a přikryl kopřivovým listem sám. Sláva, dočkal jsem se. Sestřičku samolepicí Cosmopor zlobí, ten druhý také ne a ne bez problémů ustřihnout. To však nebylo nic proti následujícímu, to bylo jen neohrabané.  

Víte, když máte pět dní po operaci, chodíte o francouzských holích, v celokončetinové, do dvacet stupňů ohnuté ortéze, váš rozsah hybnosti se zmenší, působíte toporně. No a po převázání sedíte a doufáte, že vám aspoň do kalhot, s navlečením ortézy, do bot, a třeba i do kabátu sestra pomůže, když to nevyšlo s odstrojením. Neříkám, já to jakš takš zvládám sám, ale stejně! Co kdyby tam ležel nějaký starší nemotora? A tak se překulím na pravý bok a natahuji se pro ortézu na zemi, kterou pak způsobem pokus, omyl nahazuji na chodidlo, abych ji mohl vysunout až nahoru. Vsedě to jde ztuha, předklon i natažené ruce musím mít do maxima, není co závidět. Třetí pokus byl úspěšný, hurá! Správné narovnání a utáhnutí několika pásky na suchý zip není nic těžkého, až na pásek nejvzdálenější. I to jsem zvládl, jenomže obdobná procedura nastává s kalhotami. Přece jenom nejsem hadí muž a čilému dorostenci už také odzvonilo. Vše beru sportovně, ale spokojený nejsem. Abych mohl uplatnit moji legračně myšlenou odpověď „Vypadám snad na to, že bych potřeboval pomoct?“ potřeboval jsem k ní aspoň jeden soucitný dotaz. Ten se ale nekonal, a tak se sám sebe ptám: Čeho se sestřičky tolik bojí? Že by jim z nenáročné práce upadly ruce, nebo co?

Trapné ticho, které neléčilo, přerušil až doktorův dotaz k sestře, kdy bude mít můj lékař poradnu. Ó jaká to překvapivá kolegiální snaha! Ta někam volala, aby mi záhy sdělila, že to nikdo neví, že si to musím „vyzjistit“ sám. Tak to mě nadzvedlo, to mi nahrálo. Když vy na mě takhle, i já na vás po svém! „Cože si to musím?“ zeptal jsem se, když už pominu smysl pátrání, když to nikdo neví. „No, vyzjistit si to musíte, a sám!“ Svraštil jsem obočí, nechápavě zakroutil hlavou. Tak tady se nedomluvím. Mít takovou sestru, chcípnul bych. 

Po mé připomínce bych se už hodně divil, kdyby mi snad někdo nabídl pomoc s botami. Usedám na postel, nohy si spouštím dolů, to mi jde lépe. Levou nohou si k sobě dokopu pravou botu, abych si ji obratným manévrem mohl obout. Takže zase maximální pravítkový předklon a zavazování tkaniček, poskokem na levé noze se zmocnit francouzských holí a nasoukat se do kabátu. Až pak se nesměle ozvalo: „Pane, nepotřebujete pomoc?“ Ne, děkuji, dveře si otevřu sám, pomyslel jsem si, vzal si lékařskou zprávu a rozloučil se. Uf! Na svědomí motorové pily musí být ale sakra tvrdá nátura!  

Bohužel mi nejde jenom o naprostou ignoraci mého strojení, ale na tamějším pracovišti šíleně vázla i organizace práce. Jeden mladý lékař se mi věnoval, druhý, ještě mladší, se koukáním přiučoval, to je v pořádku. Ale co ten ansámbl v rohu? Předpokládám, že všechny byly sestřičky, z nichž jedna se mi snažila co nejpomaleji zalepit koleno, druhá telefonovala, třetí seděla u počítače a dvě se motaly kolem. Dobře, asi se také přiučovaly – ale jakým způsobem?

Takovým, že se o ně doktor vůbec nezajímal? Že tu vlažně pomáhající nenapadlo si lepení připravit předem? Už během punkce, aby se pak nezdržovala? Nehledě na to, že nepatrnou pomocí by můj odchod také urychlila? To jsou samé kecy, jak doktory zdržuje administrativa, ale moje zpráva byla vytištěná, už když jsem čekal na zalepení. To jsou mladí lékaři opravdu takoví, že si neumí udělat v ordinaci pořádek? Nedovedou zakřičet, být přísní, zjednat si respekt? Když to sestře nedojde, tak ji popohnat, práci ji efektivně zorganizovat, naučit ji to? Jó, že toho není schopen ani on? Tak to je potom průser, pak se není čemu divit, že na jejich nesouhru doplácejí zbytečně dlouho čekající pacienti.  

Mindráky z toho všeho mám ale i já, protože: Že jsem zůstal bez sesterské pomoci mám chápat jak? Ostýchaly se? Bály se mě? Byl jsem jim odporný? Nebo byly opravdu lenivé? To by byla ta nejhorší varianta. Ale co když toto všechno ukazuje na daleko širší souvislost? Netroufám si povšechně tvrdit, že současná generace není dobrá, ale často mě o tom přesvědčuje. Že je více neschopná, hůř vychovaná, zhýčkaná. Ale snad se pletu…

Já jsem absolvoval vojenskou základní službu, o druhé světové válce jsem slyšel pamětníky aspoň vyprávět, a život v praktikách socialismu člověku také něco dal. Dnešní dvacetiletí až třicetiletí, se mají jako v bavlnce, a podle toho jejich vztah k lidem také mnohdy vypadá. Nepřeji jim rovnou zbraně, snad by stačil malý dvůr a velký bič. To by jim mozkové závity rozhýbalo.