Když prodavačky štěkají

Samozřejmě, házet všechny prodavačky do jednoho pytle by bylo nespravedlivé, ale ty tři, s kterými jsem měl tu čest, mají svůj pytel už pěkně rozkousaný. Cože se mi tak hrozného stalo? Jdu si to takhle s bandou na bowling,

ne poprvé, jak by se mohlo zdát, ale po delší době určitě ano. A tak když na mě prodavačka-barmanka vyštěkne: „Boty!“ zírám na ni bezradně jak půlhodinové telátko na kbelík s vodou. Zřejmě si myslela, že nedoslýchám, protože ty své boty zopakovala s tučným vykřičníkem. A dobře udělala, to mě nakoplo do vyššího levelu. Proč boty, co boty, kde boty, čí boty? blesklo mi mozkem, zamračil jsem se a přemýšlel dál. Nic moc, ale naštěstí přišla pomoc v podobě další indicie: „Číslo!“ Tak jsem zbystřil a řekl si aha, tak tady bude nejspíš problém, věta složená alespoň ze dvou slov bude nad slečniny síly, s ní si moc nepokecáš.

Po pravdě odpovím, že jestli myslí číslo mých bot, tak 28. Slečna kroutí hlavou a oplácí mi svraštěné obočí. Záhy si její bezradnost ozřejmím. Takové by nic neřekl kopírák, piják ani psací stroj, natož uznávané evropské míry až 20. století. V regále totiž spatřím čísla bowlingových bot od 36 do 48. Bystře ze sebe vyhrknu 42 a slečna si spokojeně oddechne. Když přicházejí na scénu mí kolegové, nestačím se divit, nic nechápu. Nikdo z nich nemá s barmančinými štěky sebemenší problém, a jsou vyřízení do tří minut. Tak jako já.

Druhou paní prodavačku znám víc, protože u ní občas kupuju benzín. Ve svém repertoáru nemá žádný pozdrav ani poděkování, natož pousmání nebo aspoň pohled z očí do očí. Při placení se vždycky vzmůže akorát na její obligátní: „Doklad!“ Ano, odhadujete správně, poprvé to pro mě byl docela oříšek a napadlo mě, jestli se při platbě nad tisícovku nejedná o nějakou novinku. Nesměle jí nabízím občanku a povídám, jestli chce řidičák taky. To bylo poprvé a naposledy, kdy na mě ona osoba aspoň prapodivně vzhlédla. A já si jenom pro sebe můžu myslet, jak by na světě bylo krásně a chápavě, kdyby udělala aspoň jedinou maličkost - vykřičník zaměnila za otazník!?

I když tento blog není pohádka, ale tvrdá realita, vyšlo to tak, že do třetice tu máme další, tedy poslední na jedno slovo seřízenou prodavačku, která si mě bude pamatovat snad nejvíc. S nákupním vozíkem si to šinu k pokladnímu pásu, jenže sotva na něj vyložím své tři položky, uslyším: „Semka!“ Nic toho nedbám, protože u mé pokladny svítí číslo zeleně, třebaže o mě paní prodavačka nejeví zájem. Jenomže když povel semka uslyším důrazněji, kouknu kolem sebe a spatřím i gestikulující prodavačku od pokladny vedlejší. A zase mladou! Su rozený Moravák, takže méně obvyklému slůvku rozumím, ale přece jenom, nechtělo by to spolupráci se zákazníkem zkvalitnit? Nemyslím tím hyperslušnost ve stylu „Dobrý den pane, byl byste tak laskav a nezlobil se, mohl byste prosím přejít k mé pokladně? Děkuji velmi za pochopení, paní kolegyně totiž právě končí a zapomněla světlo vypnout, takže se vám za nedorozumění nastokrát omlouvám,“ a k tomu by samozřejmě připojila odzbrojující úsměv. Takže až takhle to být nemusí!

A jak bych to viděl já? Hlavně nesmí chybět konkrétní oslovení, a pak už záleží na tvořivosti každého. V našem případě se nemusíme od originálu ani trochu vzdalovat, protože když se k němu připojí procítěně veselá intonace a zářivý úsměv, vznikne radostné a veselé zvolání až vítání: „Pane! Semka!“ Domyslíte-li si k tomu ženské gestikulační vábení, jasnému porozumění a okamžitému příklusu by neodolal ani ten největší morous a záprca. Ano, tak málo by bezproblémové chápání dvou cizích osob umocnilo.

Vím, někdo by mohl namítnout, že mám na paní prodavačky velké nároky. Hodně práce, málo peněz, všelijací zákazníci, jejichž ksichty a nátury musí snášet od rána do večera. A k tomu doma svých starostí dost… No nic, mohl bych to rozvést dál, ale to bych se pak odvracel od záměru a nelichotivého závěru. Jakého? Smíření s realitou. Škoda.