Běžecký masakr vypůjčenou pilou

Vyjížďky na kole nebo autem měl Karel velice rád. Mohl se zastavit kdekoli a kdykoli, kochat se krajinou, být svým pánem. Jen počasí, únava, časová náročnost a dosažitelnost cíle rozhodovala, jaký dopravní prostředek si zvolí.

Toho krásného dne byla volba jasná. Na šedesát cyklistických kilometrů se v odpoledním horku necítil. Kdyby nenastaly komplikace, do setmění by se stihl vrátit, jenomže trápení ve třiceti stupních není to, co pohoda ve dvaceti. A taky: Karlovi už dlouho není krásných pětačtyřicet.

Cestu autem do Březinky zkoumat nemusel, ale osmikilometrový turistický okruh po zelené si raději předem nagúglil. Jedná se o trasu typu lízátko převážně lesem, jen kousek přes louku. Takže nejdřív po špejli, pak šestikilometrové kolečko se stejným, asi kilometrovým návratem.

Karel zaparkoval na polní cestě kousek od hájenky. Doufal, že tak nenápadně, aby auto nebylo z hlavní silnice vidět. Nikdo mu nenamluví, že o nic nejde, když houbařská sezóna je v plném proudu, a ani turista by se v tomto vedru nedal vyloučit. I když jeho opatrnost a nenápadnost by se dala omluvit profesním postižením. Karel byl totiž kriminalista, major udržující se ve slušné fyzické kondici, momentálně lačnící po tom, zaběhnout si nově vyhlídnutou trasu co nejrychleji. Kdyby se mu zalíbila, při slušnějším počasí by si na ni troufl i dvakrát. Na půlmaratón trénink jako stvořený.

Kšiltovku zasunout do jedné z kapes běžecké ledvinky, auto zamknout, klíče, mobil a třetinku vody umístit do jiných kapesních otvorů, zamknutí auta zkontrolovat. Se zátěží kolem pasu si připadal jako potápěč usilující o co nejrychlejší ponor, ale to si jenom myslel, že to tak chodí, nikdy se totiž nepotápěl. Letmé rozcvičení, těšil se. GPS si v mobilu zapnul už v autě, stopky právě teď.

Do neznámého terénu vyběhl pozvolna, náročnost zhodnotí až později, teď ho spíš zajímala doba, kdy si začne uvědomovat vyšší zadýchávání a při jaké rychlosti. Dočkal se. 1:15 – 11,8 km/hod. No, bývávaly lepší časy! Nadzemní kořeny byly v lese zpočátku jenom na krátkém a úzkém úseku, dál to bylo o měkkém, travnatě zemitém terénu bezpečné šířky a zdálo se, že tato běžecká, mírně levotočivá dálnice vydrží až na konec „lízátkové špejle.“ Jenomže předpoklad to byl mylný. Zakrátko vlítnul do úzké kořenové uličky, snad na chlup stejné, po jaké už běžel. Od pověstného chloupku ji odlišovala jen menší vodní plocha po levé straně. Co ta tady dělá? Kde se tu bere? Že by ji v mapě přehlídl? Nebo si ji nezvětšil natolik, aby se mu malé lesní jezírko ukázalo? A není to jedno? Karel je tu kvůli běhu - zastavil, stopl si čas. Těsně před závěrem 31:05 - 6,21 km. No, už bylo líp, nelichotivě zhodnotil.

K jezírku, nebo spíš ke starému lomu v lese, to bylo z cestičky sotva pár kroků – místo k osvěžení pocestných jako stvořené. Teď už i poběžných... Váhal jenom chvilinku – zul se, vkročil. Poněkud krkolomnější vstup, u kraje vody přesně po kolena. Copak to ale dělá? S ledvinkou kolem pasu? Ach ten nerozum! Vystupuje na břeh, koná jako vždycky. Ledvinku odepíná, mobil a klíče z ní ven. Telefon dává do boty, s klíčem od auta váhá. Schovat ho pod listí? Pod kámen? Kde je? Hledá, nenachází. Á tady to je, to bude ono! Žádný kámen, dnes to bude něco bezpečnějšího. Běžná Karlova protizlodějní rutina, když své věci opouští - kvůli prázdné ledvince brečet nebude.

Otáčí se, pozorně se rozhlíží kolem dokola, nepatrně ustoupí, dřepne si, zase si zatancuje sledovací kolečko - hlavně ať ho při tom nikdo nevidí. No jo, kriminalista každým coulem a klíč zasouvá asi do čtvrt metru vyčuhujícího, jako pěst úzkého vykotlaného kmene hodně staré soušky. Klíček je sice trochu vidět, ale koho by napadlo prozkoumávat vnitřnosti tuctového pařízku? Ale stejně, musela by to být extrémní náhoda, kdyby okradli kriminalistu.

Karel se báječně vykoupal, po osvěžení se cítil fajn, ale nohy mu zledověly, ztěžkly. Všude kolem stín, studená voda a bláto s bohatou vrstvou listí na dně nevšední zážitek sice trochu kalilo, ale aspoň ví, proč tu není v tak parném dni nikdo jiný. Obul se, oblékl, kolem pasu zapnul ledvinku, a když si zapínal stopky, vzpomněl si na klíče! Pousmál se tomu, nemusí se pro ně vracet. I když by to pro Karla nebyl žádný problém - co nemá v hlavě, v nohách určitě má.

Tři kroky k malému pařezu, Karel se dívá - nic. Karel zašmátrá uvnitř - další nic. Znervózní, podívá se pozorněji, hmátne hlouběji - a polije ho horko! Je to v kelu, klíč od auta nikde! Asi sklouznul hlouběji, neřád jeden, a teď vězí někde na spodku kmene, myslí si. Karel s dřevem zacloumá, chce ho vykotlat. Ale co to? Vždyť je starý - nemá se ohýbat, má se lehce lámat, vsugerovává si. Kope do něj, chce ho přemoct, přepůlit vejpůl, nejlíp rozčtvrtit, dát mu co proto! Žádný ostych jestli ho někdo vidí, teď mu záleží jenom na jednom jediném – zmocnit se klíčů od auta!

Jenom síla je mu na nic, ale kdyby měl aspoň nožík, nejlíp sekyru nebo pilku, to by bylo něco! Ale copak se běžně běhá s kutilskou výbavou? Běhá, běhá, vštěpuje si a napadne ho – no jasně! Pro sekeru si zaběhne do hájovny! Přeskočí patnáct minut a už se vidí, jak mu jde práce s nářadím od ruky a klíček bez problémů vydoluje. Jenomže si při běhu uvědomuje, že vyhráno ještě nemá. V hájence nemusí nikdo být a odkud bere jistotu, že mu tam vůbec někdo něco půjčí? Jen tak na dobré slovo? Ani nechce domýšlet, jak zrovna on, kriminalista, přelézá plot a vloupává se na dvorek do kůlny. Pro Karla hrozná a nepřípustná představa. A ještě něco – uvěří jeho divné historce, nebo si má vymyslet něco věrohodnějšího? Cokoli rozumnějšího? Ale co? A navíc - Karel a lhát? No to snad ne!

Snaží se, přemýšlí, ale ani on, člověk s vysoce nadprůměrným IQ, na nic vhodnějšího nepřichází. Pravda, čestnost a upřímnost je to, na co musí vsadit - to mu sedí, v tom je silný. Jenomže co na tom záleží, když narazíte na vola. Kdyby se o nářadí bál, pomohlo by nabídnout něco do zástavy? Ano, klidně i mobil za šest tisíc by za krátké vlastnictví pilky krátce obětoval.

Jak vidno, Karel má všechno dokonale promyšlené, včetně řešení několika možných problémů. Ale ať mu někdo sdělí jediný důvod, proč by si lidé v nouzi neměli vyjít vstříc? On ho nenachází. Aspoň dnes ne, aspoň teď ne – zvoní a dveře se otvírají…

Po prožití nekonečných dvaceti vysvětlovacích a přemlouvacích minut Karel běží nazpátek. S pilkou v ruce, o mobil lehčí. Teď už si je úspěchem naprosto jist a zase přemýšlí o krok napřed. Co když… co on pak se zrezivělou pilkou a bez mobilu? Nepřehnal to náhodou s důvěřivostí spíš on? Všechno je možné, cokoli se může stát – ano, tak předpokládá a domýšlí si kriminalista.

Přiběhne a řeže jako zběsilý. Co nejníž od kořene, ještě chvilku, dokonáno jest. S dřevěnou kořistí v ruce opatrně zatřese. Možná z ní něco spadlo, vylezlo, setřásl několik pavouků a brouků, ne však toužebné klíče. Koukne se do ní z jedné strany, z druhé strany – průchodné nic. Zkontroluje kořen stromu – ne, ten dál dutý není a Karel se zamyslí: Přece není možné, aby klíče byly někde jinde, než v uřezaném kmeni? Snad kdyby ho ještě přepůlil… Jasně, bude tam - kde jinde? Někde uvnitř pevně zašprajcnutý, přece se nevypařil! Nohu na dřevo – řeže, přeje si, modlí se. Kmeník je přepůlen, ale úspěch nepřichází. Karel se dostává do stavu oběti nejvyvedenějšího kouzla na světě. Co by za to dal kdykoli jindy, ale zrovna teď a na jeho účet? Začíná se stmívat, v tmavém lese tím rychleji. Karel si neví rady, objevují se slabé náznaky paniky. Toto je všeříkající zkouška, kam se na ni hrabou profesní psychotesty!

To přece není možné? Nechápe to! Zmateně pobíhá sem a tam, bezradnost a zlost si vybíjí silou - to už nejsou jenom slabé náznaky hysterie. Kdyby měl klacek v jeho ruce duši, byla by už stokrát vytřepaná, pozorovat ho kolegové, nevěřili by vlastním očím, a vědět to psycholožka, o vyrovnané osobnosti by ji nepřesvědčil už nikdy více. A vidět ho kdokoli jiný, smál by se mu. Karel bezmocně usedá na pařez, hlavu sevřenou v dlaních. Už ani nepřemýšlí, vzdává to. Na co čeká? Co ho čeká? Neví, působí odevzdaně, je mu to jedno.

„Tak jsem vás přece jenom našel,“ uslyší povědomý hlas. Hajného na kole!

„Ještě, že jsem zaslechl ty rány, už jsem se chtěl vracet. Vlastně vám nesu ještě baterku, napadlo mě.“

„Děkuju, ale já už nic nepotřebuju, klíče jsem nenašel. Představte si, někdo mi je ukradl. Musel to být jedině profík. Sledoval mě a provedl to nečekaně, bleskurychle, obdivuhodně," a to si Karel myslel, jak jedině on má všechno pod kontrolou. 

„Prokleté lesní jezírko nebo co to vůbec je! Že jsem se tu vůbec zastavoval!" zaklel tiše pro sebe.

„Tak ukradl, myslíte? Ale lupič vám s autem ještě neodjel a nikoho jsem nepotkal. Stříbrný Ford, že jo?“ Karel přitakal, zpozorněl, protože na tom něco bude. Na co by zloděj s klíčkem v ruce asi tak čekal? Na to, až bude chycený? Šlo by mu o čas - rychle k silnici, k prvnímu autu a zkusí to. Anebo: Ten zloděj je  geniální a posměváček k tomu. Právě teď je ze skrýše pozoruje a náramně se baví, myslí si Karel paranoidně. Ta zlodějská drzost ho ze klidu probrala způsobem, jako by ho kousla armáda lesních mravenců najednou. Ale nic nemohl, na nic se nezmohl, aspoň se znovu uklidnil. V lese přítmí, že by slon nebyl vidět na pět kroků a fialová kráva na deset. Jenom to světýlko hajného kolem něj neustále jako zmatená světluška poblikávalo. A rozčilovalo ho to! Když se najednou zklidnilo, možná i zhaslo, pomyslel si, že hajný hledání už taky nadobro odpískal.

„A nejsou to náhodou tyto klíče?“ ozve se kousek od něj. Cože? Je to přelud pouhý nebo skutečnost? Karel sebou trhne, otočí se. Dvě armády lesních mravenců se do něj zakously! Že by měl hajný přece jen něco v ruce? S nálezem zacinklal. Ono to snad opravdu budou klíče! No to snad ne! Tedy, tedy vlastně ano! Jeho klíče!

„Kde byly?“ vrhá se po nich, mačká je a nevěřícně v rukou svírá, div je nelíbá. Cítí uvolnění, slast, proud uspokojení po celém těle, něco, co už dlouho nezažil.

„Měl jste pravdu, byly uvnitř malého kmene, ale tady tohodle!“ dozví se skromně od hajného.